Amityville 2: Posedlost

Italskému expertovi na policejní honičky USA debut na poli hororu poměrně vyšel. Sedí mi zde povedená kamera s ponurou hudbou Lalo Schifrina i um maskérů. Samotné mystery si v některých ohledech předchází samotnou jedničku. Během natáčení došlo k selhání vysoce výbušných chemikálíí, které explodovaly a závěrečná scéna kdy hoří boční stěna domu je skutečná. Natáčení probíhalo ve stejném domě jako v původním Horor v Amityville (1979). Dům ve filmu doopravdy není skutečný, jeho replika se nachází v New Yersey. Rodina Montelli v tomto filmu byla fiktivní ovšem vólně založena na skutečném životě rodiny Defea. Adresa Amityville domu ve filmu je 112 Ocean Avenue, Amityville. Ve stejném roce 1982 byl propuštěn scenárista Tommy Lee Wallace, který v té době psal a režíroval neslavně proslulý Halloween III: Hon na čarodějnice. Oba filmy byly pokračováním Amityville. (13.08.2013)

Po celkem obyčejné jedničce dvojku uchopil do spárů Dino de Laurentis a naverboval klasika italského krimi thrilleru Damiana Damianiho (a Dardana Sacchettiho na vylepšení scénáře) a vyšla z toho úchvatná hororová pecka, ze které přímo prýští zlo. Na začátku přijíždí šestičlenná rodinka zbožné matky a burana se čtyřmi dětmi, která vůbec nemá tušení, co jí potká a divák zcela jistě taky netuší, na co si ostřílení Italové po mírumilovné jedničce troufnou a to je silná deviza filmu. Dobrá kamera, zvukový design a vizuální nápady vytváří specifickou psycho atmosféru a tísnivé očekávání dalšího vývoje. Milovníci speciálních efektů a masek jistě rádi objeví další osmdesátkovou perlu. (29.05.2024)

Můj "horor na Štědrý den" pro rok 2011 :-) ... Strašně příjemné překvapení, kvalitou na úrovni vynikající prvního dílu. V podstatě už jsem se dostal do stádia, kdy pomalu přestávám věřit, že z období 70. léta a výš objevím horor, který zatím neznám a který mě nějak výrazně nadchne - a druhý Amityville mě z tohoto omylu vyvedl (kéž by se to stávalo častěji). Rozhodně doporučuju tuhle "dvojku" vyzkoušet. Horror movie of the year (29.12.2011)

Výborný horor. Návrat k temným počátkům prokletého domu je možná i tím nejlepším, co v této sérii vzniklo. Nejen, že prohlubuje myšlenku posednutí mladého chlapce amityvillským ďáblem, ale dotýká se i jiných témat (incestní poměr nejstarších sourozenců, knězova sexuální orientace?). Vraždy jdou většinou mimo kameru, ale síla filmu je úplně jinde. Napětí z něj totiž cáká na všechny strany, což neumocňuje pouze zlovolná hudba, ale i skvělá kamera. Některé její zběsilé nájezdy a všeobecná práce s prostorem jsou prostě mňamózní. Zkrátka atmosférická masáž, která navíc příjemně graduje v působivém, závěrečném infernu. (15.11.2012)

Předně nutno zmínit nešťastné rozhodnutí castingu dát do jedné z hlavních rolí Burta Younga, typa, který nikdy neuměl hrát a sotva stačil na malé herecké štěky a tady se opět celou dobu tváří, jako by měl osinu v zadku. Ale jinak to bylo lepší, než bych od louhovaného čajíčku čekal, a to především díky Damianiho režijnímu umu. Je to film o dvou půlkách a vrchol přijde zhruba v polovině, kde Damiani výborně šponuje napětí a hraje si fajnově s kamerou a zvukem. Nechybí také taková ta italská špinavost, takže sem tam probleskne nějaké to gore a navrch nečekaný incest dvou sourozenců. Pak se to ale pro zbytek filmu překlopí do poměrně nezáživné variace na Vymítače ďábla, což je škoda, protože tady Damiani narazil na svůj strop a nic víc filmu nepřinesl. Konec s praskajícím latexem je jak z nějaké béčkové Tromy. (13.09.2023)