Amityville 2: Posedlost

Výborný horor. Návrat k temným počátkům prokletého domu je možná i tím nejlepším, co v této sérii vzniklo. Nejen, že prohlubuje myšlenku posednutí mladého chlapce amityvillským ďáblem, ale dotýká se i jiných témat (incestní poměr nejstarších sourozenců, knězova sexuální orientace?). Vraždy jdou většinou mimo kameru, ale síla filmu je úplně jinde. Napětí z něj totiž cáká na všechny strany, což neumocňuje pouze zlovolná hudba, ale i skvělá kamera. Některé její zběsilé nájezdy a všeobecná práce s prostorem jsou prostě mňamózní. Zkrátka atmosférická masáž, která navíc příjemně graduje v působivém, závěrečném infernu. (15.11.2012)

Snímek „Amityville 2: Posedlost“ je jiný film než první díl, a to je strašně dobře, protože je to film dobrý. Děs se zde stupňuje plynule, až graduje v různých formách a vy si skutečně nejste jisti, jak to s postavou Sonnyho opravdu je. Tohle je hodně dobré a na diváka to správně působí. Navíc je scénář dobrý, má tah a nenudí až do samotného konce. Od druhého dílu, přiznám se, jsem tohle nečekal. (01.01.2015)

Série Amityville, postavená na fikci, že se to opravdu stalo, patří asi mezi nejznámější a snad i nejlepší v žánru ,,strašidelný dům". Dvojka je plagiátem, poctou či kopírováním Vymítače ďábla? Myslím, že je to jedno, i když podobností je více než dost. Jen místo posedlé Lindy Blairové zde máme posedlého Jacka Magnera. Rodina, nadšená z nového bydlení v domě, jehož průčelí vypadá jako lebka, se přestane radovat velmi brzy. Nečekané úkazy a stupňující se hádky směřují k očekávané tragédii. Démon, jenž do chlapce vstoupí, znetvoří jeho tvář natolik, že chvílemi je od Blairové k nerozeznání. Vynikající hudba vytváří patřičnou atmosféru, kde tak stačí pozorovat jen postavy ploužící se vyděšeně temným domem, a o napětí je postaráno. Skvělé mechanické efekty a masky v závěru snímku připomínají, jak opravdověji působily oproti vyumělkovaným digitálním efektům. Damiani, kterého proslavily zejména filmy z prostředí italské mafie, vytvořil snímek, jenž funguje i po letech. (19.11.2012)

Tak takhle ano, druhé pokračování Amityvillu je díky odvážnějšímu scénáři a skvělé Damianiho režii ještě lepší než výborná jednička. Rosenberg pracoval s náznaky a tajemnou atmosférou, Damiani atmosféru ještě zhutňuje a zlo definuje ďábelskou posedlostí nejstaršího syna nešťastné Montelliovy rodiny. Sice přitom jednoznačně vykrádá Exorcistu, ale nikterak mi to nevadilo, proč taky, nejmenuju se William Friedkin a neoriginálnost není něčím, co za každou cenu pranýřuju, nota bene když je ta kopírka takhle vydařená. Damiani prostě daleko víc tlačí na hororovou pilu a ten řez je opravdu hluboký a čistý. A jen tak pro zajímavost, zatím jsem viděl čtyři části téhle série a musím říct, že jsem se dosud nesetkal s natolik nekontinuální filmovou sérií. Ani dvojka není výjimkou, má býti prequelem k první části, ale události již předestřené právě tam, se zde odehrají poněkud odlišně. Avšak tenhle detail mi vůbec nezkazil nadšený dojem a pálím zaslouženou pětku. (29.12.2013)

Jako ty divné záběry kamery (a herec v hlavní roli toho musel hodně uhrát sám právě jen na kameru) a hudba a stále více tísnivá atmosféra jsou skvělé, o tom žádná. Dokonce na incest dojde. A tentokrát, na rozdíl od jedničky, nic neskončí dobře. Jen mi to ale přišlo od určité chvíle únavné - asi jak je jasné, že tomu kluk propadl, tak už si člověk jen dělá čárky u všech očekávaných a nezbytných scén a nějaké větší překvapení se už neobjevuje. Spěje to prostě tam, kam každý podobný horor o nenasytném domu, s třešničkou v podobě vymítání ďábla, ale to napětí už v tom prostě není, není o co hrát. (16.07.2022)