Nejkrásnější hádanka

takže hádanka: je to prachbídná vykrádačka několika pohádek s neskutečně hloupým scénářem plným logických chyb a pitvořícími se herci. zazní v ní asi dvě až tři úsměvné hlášky krále majsnera. je to velkej pohádkovej průser a nechci to už nikdy v životě vidět... ano, to je Nejkrásnější hádanka. 20% (02.01.2010)

Zpočátku Nejkrásnější hádanka vypadala na vcelku snesitelný Troškův počin, jenže ten pohádkový guláš, kterým se postupem času stávala víc a víc, nakonec příliš dobrý nebyl. Děj plete páté přes deváté, vtipy nejsou vtipné, dočkáme se i několika režisérových tradičních ukřičených scén a postav hloupých, až to bolí (tentokrát to místo čertů schytali loupežníci). Nejvíc mi ovšem pil krev způsob, jakým postavy mluvily. Snad v zájmu jakési falešné lidovosti místo "někdy" říkaly "někdá", místo "úplně" zase "ouplně", místo "zase" pak "zasejc"... atd. Pochopil bych, kdyby tak mluvili prostí "poddaní" a odlišovali se tak od těch z královského dvora. Ale proč tak mluvila princezna, král a další? Netuším. Dvě hvězdy nakonec dávám za sympatickou dvojici Jana Dolanského a Veroniky Kubařové a za kostýmy. (08.04.2012)

Dementní, ale především díky Janu Dolanskému snesitelné. Matěj je na jednu stranu geniální kluk, uhodne jakoukoli hádanku, zalaškuje si s princeznou, umí i na dudy hrát, ale na stranu druhou se nechá dvakrát zajmout loupežníky, zavřít do žaláře a málem pověsit. On za to ale nemůže, kdyby si po 20 minutách vysloužil princeznu, nechal ji a šel za Majdalenkou, nikdo by na to Troškovi do kina nepřišel. Tak se skáče sem a tam, milá Majdalenka doma čeká, pláče a naslouchá kanárkům, Matěj neustále odněkud prchá a laškuje s princeznou, nebezpečně neškodným loupežníkem Madlafousem, s trojicí zloduchů na královském dvoře, kteří by nevyděsili ai opuštěné kotě i s vojákem, který ho oslovuje: "I ty kujóne...". S mírně provinilým výrazem přiznávám, že jsem se celkem pobavila, nejen proto, že Troška vykradl své starší pohádky (třeba zvuky noci jsou okopírované z první Princezny ze mlejna), ale i naprosto přestylizovanému královskému dvoru v kontrastu s lidovou vesnicí nebo nesrovnalostech ve vyjadřování postav. Když Honza alias Matěj po pražsku, jeho kamarád po jihočesku a další postava archaicky. Nedíváme se však na historický film, ale na pohádku dle režiséra úchylného na Francii 17. století a poskakující, pouhé citoslovce vydávající postavy. Jo a abych nezapoměla, na to, že Matěj může mluvit s ptáky můžete zapomenout dříve, než se ona jahoda dostane do trávicích traktů hlavních hrdinů, protože za celou hodinu a půl to ničím nepohne. (29.12.2008)

Já koukám jako blázen. Byl jsem připravený na všechno možné, jen ne na film od Zdeňka Trošky, který se dá snést. Podle mě se režisér svého diváka bojí. Některé atributy jeho předchozí tvorby tu pořád jsou, ale další nedobré věci zkrátka a dobře obrousil. (Třeba ta kamera byla v pohybu skoro pořád, jako by tím chtěl tvůrce někoho popíchnout.) A my se můžeme donekonečna hádat, zda byl výsledný tvar záměr, anebo bezděčný výkřik do tmy od člověka, který studoval na francouzském lyceu a nejsou mu jasné základní rozdíly mezi jednotlivyými žánry. Kdyby mě cca od šedesáté minuty nepřepadla tak zoufalá nuda, měl bych ze sledování tohoto snímku čistokrevný šok! :-D (11.04.2008)

Jasněnka měla svýho ševce, Eliška mlejnskýho Jindřicha, Markýtka Honzu a Rozmarýnka hádala, až málem to svoje štěstí prohádala. Takhle to ani vyloženě nevypadá na defilé ostře sledovaných pohádek Zdeňka Trošky. A přece. Na konci 80. let to byla hororová verze Drdy, na počátku 90. let horor prostřídala jihočeská malebnost, abychom se na konci stejné dekády obloukem vrátili k poněkud ostřejší drdovské nótě. Logicky tedy Nejkrásnější hádanka spadá opět do malebné sekce jihočeského hlazení a odkazů na oblíbenou dobu neutrálního selského baroka. Ale zatímco například Lotrando a Zubejda vytěžili maximum ze sloučení dvou pohádkových námětů, zdejší spojení O Matějovi a Majdalence a O princezně, která hádala, až prohádala, nedisponuje tak zručným řešením. Poprvé ale Troška nehledá v Drdovi žádné vyloženě temné motivy a naopak dává důraz na figurky z jiných časů. Zejména Medvecké frančinářka je klasickou vychovatelkou akceptovatelnou napříč stoletími. Dolanský, Potměšil a Táborský pak plní jen zadané schéma, nicméně skutečným překvapením se stává příjemný výkon Veroniky Kubařové. Tak vám nevím, mám přimhouřit oko a začít se těšit na Štěpánku? (29.05.2011)