Protektor

Po dlouhé době opět český film, který mě přesvědčil že točit filmy jsme nezapomněli. Přestože se mi jeví místní hodnocení trošku nadhodnocené, i já přiznávám filmu kvality, které bezpochyby má. Velice zajímavý vizuál a hlavně nosný hudební motiv. Co se týče sympatií k filmu, film ve mě dozrával vcelku podobně jako Prokletý ostrov od Scorseseho. Ne že by mu byl nějak podobný, ale tento druh filmu zkrátka člověk nemůže plně docenit aniž by mu chyběl jakýkolik sebemenší kousíček skládanky. Teprve na konci Protektoru mi plně došlo k čemu se celou dobu nemilosrdně schylovalo. Můj výsledek 70%. (15.06.2010)

Češi mají většinou tendence se uchylovat ke dvoum extrémům - tím prvním je buranský "český" humor ala zapomenutý sáček se solí v čínské polévce, a pak je tu ten druhý případ - přestylizovaná snaha podobat se zahraničním filmům. A to je právě Protektor. Když jsem si přečetla námět, tak jsem se docela unáhlila s nadšením a o to více jsem zklamanější. Hudba je příšerná a kazí atmosféru většině scén. Herci většinou - snad až na celkem sympatickou hlavní protagonistku - odříkávají text jako kdyby četli z čítanky. Pak je tu ta mluva.. možná je to jen můj špatný dojem, ale takhle se opravdu mluvilo za Protektorátu? Působilo to nevěryhodně. Na jednu stranu bych se nedivila, kdybychom v tomto jako v mnohém zůstali pozadu.:)) Jak je ale možné, že se ve čtyřicátých letech u nás všichni oblékali milionkrát lépe než dnes, to je mi záhadou. Každopádně si nechám své nehodící se rozumy pro sebe a přejdu k filmu; příběh manželského dramatu na pozadí válečných událostí byl prázdný. A potenciál by to mělo, ne že ne. Strojené dialogy "Já tě ochráním!" mě nutily obracet oči v sloup každých pár minut. Nebýt té zbytečné přestylizovanosti, tak si u nás film příliš neškrtne, ale chápu, že z čehokoliv, co je lepší než Babovřesky, se musíme poprdět. :) Já si z toho ale na zadek nesedla. Snad za tu poslední - nepřeháním, když řeknu DOKONALOU - scénu bych dala tu třetí hvězdičku. To se ještě rozmyslím. (21.03.2014)

Těžko tenhle film můžu hodnotit hůře, když bydlím v Holešovicích a ve světlíku u nás taky visí kolo. Už dlouho jsem neviděl něco tak mrtvého, co by mě zároveň dokopalo k duševnímu uspokojení. Najbrt upletl z hovna bič a okupovanou Prahu nasázel do deseti interiérů a pěti exteriérů takovým způsobem, že se před plátnem zaklínáte, aby vám toho ukázal víc a zároveň z toho máte šílený strach. Někomu ta mnohovrstevnatost v příběhu možná přijde tristní a ono se taky není co divit. Kolaboranti, ženská ve špajzu, rozpadající se manželství a náckové všude kolem. Jenže nic z toho se nevyvíjí očekávatelným způsobem a čas od času přijde perfektně vypointovaná facka, která vás srazí ze židle s úderností nadrženého fricka a vy si můžete začít otírat popel z hlavy, protože pochybovat se v tomhle případě nevyplácí. Vlastně je to celé jednoduché a viděli jsme to mnohokrát jinde. Lidi jsou svině, spát s někým dalším se musí a v dobré víře se z nás může rychle stát ta největší kurva na okrese. Někdy je ale celý život o jedné větě. Nebo o jednom filmu. (19.10.2009)

Povedené osobnostní drama se vztahovým základem (a pointou) a k tomu ještě důkaz formální vyspělosti českého filmu - nebo alespoň schopnosti vycajchnovat se na "světovou úroveň", když na to přijde. Víc k tomu celkem nemám co říct, snad jen že Jana Plodková skutečně vypadá, jako kdyby utekla z prvorepublikového plátna (a také tak zpívá, což je v tomto případě plus). No zkrátka dobový feeling je dokonalý. Mám-li si vybrat z filmů využívajících atentátu na Heydricha k vyprávění něčeho "svého", volím rozhodně Protektora před Lidicemi. (V kategorii televizní tvorby by vyhrálo Strachovo Silver A, ale to už je jiný příběh;)) 80% a s kecy o konstrukčně dokonalé prázdnotě si vyližte známku. Osobní PS: Sandru Novákovou fakt ne... podle mě opravdu nemáme přeceňovanější herečku. (21.08.2011)

… A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH. Atraktivní prostředí jak Československého rozhlasu, tak tehdejšího hraného filmu je současně pracovištěm rozhlasového redaktora a rychle vzlétající herecké hvězdy. Klíčový film, který by ji byl býval nepochybně posunul vzhůru do vysněné kariéry, má však dvě osudové slabiny: premiéra „filmu ve filmu“ připadá již naplno do událostí kolem vznikajícího protektorátu a oba jeho hlavní hrdinové jsou nadto židy. Manžel odmítne svou choť opustit, ale cena, kterou zato oba platí, je stále neúnosnější: hrbení poznenáhlu přechází do přímé kolaborace a viditelných projevů zbabělosti. Vášnivá a poněkud exhibicionistická herečka se naopak odmítá podřizovat sílícím projevům rasové segregace a perzekuce, do nichž jí tlačí i za cenu postuůného vzájemného odcizování manžel, aniž si však naplno uvědomuje jejich dosah a své smrtelné ohrožení. Příběh, který vrcholí událostmi kolem druhé heydrichiády, přináší zlom v dosavadním chování obou protagonistů. Skutečnost, že režie důsledně i důkladně spolupracovala s kvalifikovanými odborníky-historiky a více či méně beze zbytku respektovala jejich doporučení, se projevila v přesném postižení protektorátní atmosféry, v polarizaci postav i událostí, v objevení celé palety takéexistencí té doby. Jako zvlášť silný znak díla lze uvést jeho „nehappyendovitý“ závěr, který svádí oba rozvaděné manžele znovu dohromady a propůjčuje jejich závěrečné katarzi nadčasový rozměr odboje i rezistence najednou v gestu, které je svou naléhavostí současně prvkem nadčasovým a a současně přesahem do následného klasického, rozporuplného vývoje, jenž přetrvá i do dalších desetiletí našich moderních dějin. Již zmíněnou potenciální klasičnost tohoto filmu mladých pro mladé zesilují dále špičkové výkony představitelů nejen hlavních, ale značné části tzv. vedlejších rolí a pozoruhodně invenční hudební složka. Deklarované oscarové aspirace filmu se za tohoto stavu věci jeví jako oprávněné a plně zdůvodnitelné. (28.09.2009)