Bourneovo ultimátum

Nemohu si pmoct, ale lepší, než druhý díl to prostě nebylo. Vadila mi za 1) až příliš hyperaktivní kamera, místy se to prostě nedalo usledovat. 2) Naprosto neinovace děje - jede se pořád na stejné schéma, které se nasadilo už v půlce jedničky - Bourne někam přijde a pak od tamtud zdrhne.. pak někam přijde.. a zase od tamtud zdrhne.. 3) Znovunakopnutí zápletky mi přišlo trošku umělé (trošku dost) a nakonec ani Extreme Ways už nejsou, co bývaly (měli nechat původní verzi, ne dělat remix). Dále chybí výraznější záporák (Ramirez nemá ani na Owena, ani na Urbana), ale Damon je stále setsakra řezník a jako hodně nadprůměrný a zábavný akční trihller to pořád bohatě stačí. (16.08.2007)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

Kdopak to nemluvi?... Muž, který nikdy nechodí pozdě, (poněvadž běhá jak Zátopek),zběsile hledá pod terminátorovskou hroší kůží sám sebe. Tam, kde průměrný Američan zalehne na gauč a podrobí regresní hypnóze, démon Damon hopsá z okna do okna, šrotuje luxusní přibližovadla a rozmazává protivníky po zdech. Žůžo, že, chlapci?:)) Greengrass si z tučného prasátka uspořádal mezikontintentální olympiádu-všudybyl Jason sprintuje, skáče, hází, vrhá, předvádí bojové chvaty, plavecké techniky i gymnaastické kejkle. Jen lov na bobříka mlčení si mohl odpustit. A nejen to. Epileptická kamera rozechvívá rvavé scény dosyrova, ale při té brilantní zabíjačce zapomněli na jednu maličkost. Nejen masem živ je člověk. Co naplat, že čas letí jak splašený mustang, že všichni herci hrají jak z partesu, že hudební podkres drtí bubínky, když hlavní postava kvůli své robotické konstrukci vzbuzuje jen vlažný zájem a takřka nulové emoce? Surreálný hrdina v reálném prostředí. Ale já dávám přednost buldočímu Bondovi z Casina Royale. Po akční stránce se svému opěšalému kolegovi vyrovná, díky suchému humoru a mokré scéně ve sprše ho předčí. Protože je to celý muž, Bourne je jen osvalené torzo, které to umí famózně roztočit... (09.09.2007)

Završení trilogie se mi líbilo asi nejvíc. Je ještě propracovanější, napínavější a akčnější. Sice tu už tu není takové to kouzelné tajemno z Agenta bez milosti, ale flashbacky osvětlující minulost diváka nutí být ještě více napjatým a toužícím se dozvědět, jak to teda vlastně bylo. K technické stránce (možná to nebylo vždycky úplně nejpřehlednější, ale celkově mi kamera nevadila) a samotnému příběhu nemám co vytknout. Sice to nebude úplně čistých 5*, protože některé akční scény znovu balancují na hraně stylovosti a uvěřitelnosti, ale Bourneovo ultimátum si je v mých očích přecejenom zaslouží. (20.03.2011)

Dokonalé zakončení Bournovi trilogie. Greengrass moc dobře ví co na diváka platí a s Mattem Damonem předvádí pořádnou akční podívanou, která má vše co by k ní mělo patřit. Jednoznačná záležitost jak už pro skalní fandy Jasona Bourna, tak i pro nezaujaté diváky, kteří se doteď s Bournem neměli tu čest potkat. Jeden z nejlepších filmů letošního roku. GENIÁLNÍ (21.08.2007)