Bourneovo ultimátum

Právoplatný akční král letošní sezony právě usedl na svoje křeslo a jeho jedinou zábavou je smát se nad mrtvolami Johna McClanea, Jakea Sparrowa a nad zbytky rezistorů a kondenzátorů, které jsou posledními stopami po něčem čemu se říkalo Transformers. Bourne se vrátil a nejen James Bond pláče v rohu místnosti. Je to krásný pocit, když vám někdo v kině pustí film, který započal před několika lety a vy teď sledujete možná jeho poslední část, která je mistrovským dílem mezí akčními snímky, které se snaží vzít realitu jako skutečnost a ne jen jako slovo. Paul Greengrass dovršuje svou cestu společně s Mattem Damonem a můžou si oba zatleskat(a já tleskám jim). Všechno, co chtěl Greengrass v Ultimátu předvést ukázal a já ještě teď s otevřenou pusou hledím na adrenalinovou bombu, která 111 minut na plátně vybuchovala. Hudba je úžasná a některé scény svým střihem a vzhledem hraničí s vizuální genialitou(viz.konec). Konec Oslavné Ódy na tento snímek a začátek čekání na další akční klenot 21 století, které už nepotřebuje Jamese Bonda. Má Jasona Bournea... (30.08.2007)

Jedu potemnělými ulicemi městskou hromadnou dopravou do kina, světlomety projíždějících automobilů se mi zanořují do tváře a já přemýšlím o snímku, na který se chystám. Naplní má vysoká očekávání?? Udrží si kvalitu od perfektního předchozího dílu?? Nebudu zklamán?? Vystupuji, vcházím do kina, kupuji zamluvený lístek, mám hodinu čas. Sedám si do nedaleké kavárny, objednám si horké capuccino a neperlivou Bonaquau. Po třičtvrtě hodině projdu veřejemi do promítacího sálu...(o dvě hodiny později)... Jedu tichými nočními ulicemi městskou hromadnou dopravou domů. Jsem lehčí o 130 korun a bohatší o shlédnutí nejlepšího akčního filmu od Bourneova mýtu. Stal jsem se svědkem největší naháněčky v dějinách kinematografie. Režijně dotažené k naprosté dokonalosti, autentičnosti a reálnosti. Příběh je rozehrán a ačkoliv film začíná přímo v centru dění, během několika příštích minut nám formou krátkých flashbacků chytře připomene důležité momenty z dílů předešlých. A pak to je již koncert, kterému diriguje Paul Greengrass a ve kterém hraje první housle skvělý Matt Damon. Evidentně se jeho cesta za mlžnou minulostí blíží k cíli, takže ze sebe mačká to nejlepší. A budete se rozplývat, ať už sledujete jeho navigační schopnosti na železničním nádraží, či se kocháte jeho baletem marockými ulicemi (spíše nad ulicemi), kde se řítí budovami, proskakujíce přitom okny stejně, jako když Odysseův šíp neochvějně prolétával dvanácti sekyrami. Damon se stává strojem, terminátorem, ano, on je živá tkáň na kovové vnitřní kostře, protože jeho výcvik mu neumožňuje v bojích zemřít. Garantuji Vám, že po celou dobu Bourneova souboje s Deshem budete mít zatajený dech. Že se Vám zatočí hlava z automobilové sekvence. A že Vám několikrát přejde mráz po zádech v závěrečných patnácti minutách, ve kterých se dozvíte finální rozuzlení. A ve chvíli, kdy se rozezní Extreme Ways, jsem zažil ten pocit, který jsem si předtím poprvé přinesl ze Shawshanku a podruhé od Bumblebeeho. Pocit, že jsem byl svědkem něčeho, jež je jednou z věcí, kvůli kterým má cenu žít. Děkuju! 110 miliónů dolarů(rozpočet)/438 miliónů dolarů(výdělek celosvětově)/109 miliónů dolarů(čistý zisk z kinoprojekcí) (15.10.2007)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

Nemohu si pmoct, ale lepší, než druhý díl to prostě nebylo. Vadila mi za 1) až příliš hyperaktivní kamera, místy se to prostě nedalo usledovat. 2) Naprosto neinovace děje - jede se pořád na stejné schéma, které se nasadilo už v půlce jedničky - Bourne někam přijde a pak od tamtud zdrhne.. pak někam přijde.. a zase od tamtud zdrhne.. 3) Znovunakopnutí zápletky mi přišlo trošku umělé (trošku dost) a nakonec ani Extreme Ways už nejsou, co bývaly (měli nechat původní verzi, ne dělat remix). Dále chybí výraznější záporák (Ramirez nemá ani na Owena, ani na Urbana), ale Damon je stále setsakra řezník a jako hodně nadprůměrný a zábavný akční trihller to pořád bohatě stačí. (16.08.2007)

Paul Greengrass s Mattem Damonem dokázali zakončit triologii o agentu Jasnu Bournovi ve velkém stylu. Skvělý výkon Damona a geniální režie Greengrasse dělají z tohoto filmu jeden z nejlepších akčních nejen roku 2007. Opravdu velmi povedé a každému vřele doporučuji. Doufám, že pánové z Akademie nenechají tento díl bez povšimnutí....... (10.11.2007)