28 týdnů poté

Nemůžu uvěřit tomu, že tenhle snímek opravdu trval déle než populárních 90 minut. Dynamická režie Juana Carlose Fresnadilliho a scénář, ve kterém se pořád něco děje, tlačí děj neúprosně v před a divák nemá ani šanci nadechnout se a vyčkat co se bude dít dál. Rychlý začátek nás zavede rovnou do rozehraného děje, dočkáme se prvního setkání s nakaženými a pochopíme, že ani tentokrát s nimi nebude žádná legrace. Poslední přeživší se však pochlapí a podaří se jim část Londýna oddělit od nakažéné časti. Jenže chytrou scénáristickou kličkou a rozhodně originálním nápadem se virus dostane zpět do oběhu. Jediným nepřítelem tentokrát nebudou šílenci v ulicích, ale také armáda, která má za úkol pozabíjet úplně všechny bez jediné výjimky. Přestože že se jedná o mnohem nabušenější pokračování, stále film zůstává jakýmsi komorním horůrkem, který se odehrává v celém velkém Londýně. Děj se zaobírá zejména skupinkou hrdinů, kteří jsou velmi dobře vykreslení a scénář si opravdu dal záležet na jejich chování, které působí velmi přirozeně. Film též dokáže překvapit zajímavou rolí Roberta Carlyleho, který se nestává pouze jedním z většiny, ale nebudu více naznačovat. Největší problém jsem měl se samotnými nakaženými, neboť scény s nimi se bohužel nesou dnes již v oblíbeném hávu šíleného stříhu, švenkování a blikání světel, což není zrovna přehledné, ale ani příjemné. O to více režisér překvapil svým citem v dramatickým fázích, které fungují na jedničku a jen mlhavá přítomnost nebezpečí nás dokáže bohatě udržet v sedačce. 28 Weeks Later je jeden z mála snímků nemající slepého místa, kterému se daří diváka příjemně překvapovat a uteče mnohem rychleji než bychom si sami přáli. Příjemný závěr je možnou předzvěstí dalšího pokračování, ale zároveň efektivní tečkou za jedním příběhem. A jako bonus je zde ponechána výtečná sklatba In The House - In A Heartbeat z prvního dílu, které si podobně jako procházky opuštěným městem užijeme opravdu dosyta. (04.11.2007)

Vedle jedničky nakonec kapičku slabší, především ale naprosto odlišné. Survival prvek jde do pozadí a objevuje se prvek rodinný, který ale kupodivu funguje. Narozdíl od svého předchůdcce už ne tak děsivé, jenom strašidelné, neustálá nejistota z toho, co přijde v příšítí minutě zůstala ale zachována a "nakažení" jsou pořád ještě k po*rání. Nejvíc mě tak na tomto filmu štve to, že měl jít od kin na mé narozeniny.. A nešel... (23.06.2009)

Oproti jedničce je tu jasný odklon od hororové atmosféry (resp. snahy o ní) a film se stává krvavou jízdou po Londýně. Zábavnost rozhodně vzrostla od mdlého prvního dílu a konečně vidíte postavy, u kterých není zdaleka jasné kdo umře. Dokonce jsem se dočkal i několika scén, které jsem opravdu chtěl někdy vidět a čekal jsem který režisér ve svém filmu propustí právě tu krvavou strunu své fantazie. Jak lehce se pomocí vrtulníku dají vytvořit z pole jatka nám režisér ukazuje s chutí a konečně pořádnou dávkou krve. Rozhodně 28 týdnů poté není i přes všechny patrné nedostatky špatný film, který by zklamal. Ukazuje jinou stranu mince zombie hororů, v které se nešetři krví a mrtvými lidmi i masožravými potvorami co je ještě před pár okamžiky honili. Ať žije krev a těším se do Paříže. (31.07.2007)

Zombíci nejspíš pečlivě neposlouchali svého trenéra atletiky, speciálně jeho rady ohledně správné respirace, neboť při finišování svých vytrvalostních běhů doslova a do chrchle kašlou krev. 28 týdnů poté je dle nejlepší sequelové tradice filmem rychlejším, dravějším, akčnějším a horším. Neskutečná atmosféra napěchovaná do prvních minut, kdy je naplno zužitkován potenciál situace „pár lidí v domě obklopeném zombies“, vytryskne do volného prostranství společně s ukázkovým přespolním během Roberta Carlylea. Ten hraje o duši a na akční horor předvádí stejně nadstandardní výkon jako jeho předchůdce Cillian Murphy. À propos, kam zmizel on a ostatní hrdinové z prvního dílu? Kdo ví, na odpovědi, třeba i ty žádoucí, není čas. Juan Carlos Fresnadillo již v Intactu prokázal cit pro efektivní scény, jež vám nadlouho uvíznou v paměti. Stejně jako v Intactu tyto scény nedokázal přetavit do celistvého a strhujícího filmového zážitku. Okamžiky bombastické, až do nebe kulervoucí a roztomile nekorektní ředí nadbytečnými žvanci keců a politickými paralelami. (Když už konečně scénáristé survival hororů pochopí, že nemá smysl obohacovat slovník hrdinů o jiná slova než jsou synonyma pro „dělej“, „rychle“, „utíkej“?) Nemluvě o vyloženě akčních scénách, připomínajících lepší momenty z prvních dvou dílů srajdozního Resident Evilu. Rád bych za hustě chaotickou kameru, za nářezovou muziku, za kýble krve a jiného svinstva, za vylidněné londýnské ulice (I love that!), dal čtyři hvězdičky, jak jsem ostatně učinil u 28 dnů, jenže… to, co bylo napoprvé originální a odvážné zde prostě jenom je, což je škoda. 70% Zajímavé komentáře: tombac, Rex Mundi, petero, Desperado, Alojs, Haymar (27.06.2008)

Pro všechny, kteří kdy přemýšleli o tom, jak by vypadala taková ‚pandemické after-party‘, přináší Juan Carlos Fresnadillo velmi (ne)uspokojivou odpověď. Zázraky tenhle španělský talent sice neumí, ale napumpovat film dynamikou, vyházet cokoliv, co byť jen zavání kompromisem, a vše okořenit pořádnou porcí beznadějné atmosféry zvládá na jedničku. Za doprovodu perfektní Murphyho hudby a s ansáblem výborných herců (Jeremy Renner se do uniformy na plátně narodil) nabízí vysokou porci adrenalinové zábavy, korunované hned několika vrcholy. Vyčítat tomu sice lze mnohé, ale ten film je jako zdatný chameleon, kterého budete obdivovat o to více, jestliže do jejich pavilonu nechodíte třikrát týdně. (05.08.2009)