Pokání

Silný milostný příběh na pozadí druhé světové, kterému nepřálo štěstí, kvůli falešnému obvinění ze znásilnění. Konec mě definitivně emocionálně odzbrojil a celý film ve mě zanechal velmi silný dojem, což se u mě zas tak často nestává. Keira Knightley a James McAvoy zahráli více než přesvědčivě a jen potvrzují, že jsou obrovskými přísliby do budoucnosti. Joe Wright se po Pýše a předsudku definitivně zařadil mezi nejlepší režiséry současnosti a nemůžu se dočkat jeho dalšího film The Soloist. Při absenci nominace Amerického gangstera držím palce Pokání, aby získal sošku nejen pro nejlepší film (opět nechápu nominace pánů z Akademie, kde je nominace pro Wrightovu režii???)....... (28.01.2008)

Už před 2500 lety vědělo klasické trojhvězdí řecké tragédie – Aischylos, Sofokles a Euripides –, že drama nedělají postavy, ale interakce a vztahy mezi nimi. Vztah Cecilie, Briony a Robbieho připomíná trojúhelník s příliš vzdálenými stranami – sesterská láska a zášť se dala vygradovat mnohem více, stejně jako náklonnost mezi Cecilií a Robbiem. Což může být alibisticky přičteno emocionální vyhraněnosti doby, o které vyprávěla Jane Austenová (sňatek z lásky byl jen bláznivou pohádkou, hlavní hybnou silu představovaly peníze a pro mladou anglickou dámu byl životním cílem sňatek s bohatým mužem). Může to být ale přičteno i directorovi Wrightovi. Pro mě je Pokání každopádně spíš formalistickým filmem než emocionálním. Třeba tím, jak podtrhává roztěkanost a chování hrdinů jejich okolím (gramofon, voda, cigareta). (27.12.2007)

Je to teprv moje první setkání s panem Wrightem, proto nemůžu porovnávat. Jeho Pokání bych rozdělil do 3 částí...začátek se mi líbil a začal jsem se těšit, jak se to bude dál vyvíjet...bohužel prostředek byl pro mě bez feelingu a docela sem se u něj nudil... pak přišel konec, který mě svým přechodem do současnosti trochu praštil do nosu, ale v každém případě ve mně vyvolal silný pocit, který nedokážu přesně definovat (snad dojetí)...Herecké výkony mi nepřišly zase tak suprové (ikdyž Saoirse Ronanová mě zaujala), spíš se mi líbila kamera, kostýmy a hlavně špičková hudba (to klapání psacího stroje slyším ještě teď). Takže abych to shrnul; hodnotím slabšími 4*. (02.11.2008)

O Pokání mi řekli, že je to film, který jako mlaďas asi pobrat moc chtít nebudu, ale já jsem se na něj chystal jako na film roku a taky jsem ho tak bral. Nakonec jsem ale sledoval drama, které se odehrávalo mezi dvěma válkama a absolutně jsem pochopil to, co mi o něm řikali. Nedokázalo mě to tak urvat, ale abych se přiznal, taky jsem se na něj dlouho připravoval. Hezké na tom všem jsou ty obrázky války, to pozadí příběhu, to mě teda dokázalo dostat, ale samotný příběh pro mě přišel příliš vážný, až možná přehnaný, ale o tom to také právě všecko je. Vážné a přehnané a abych pravdu řekl, nic pro mě. Každopádně chápu proč je Pokání tak velkolepým filmem. Dokáže chytnou, dokáže zaujmout a nakonec dokáže rozbrečet, a když film dokáže rozbrečet, tak je to zaručený fakt, že tenhle film je prostě pecka. Jen na pět hvězd u mě rozhodně nevyhrál. (07.08.2008)

Joe Wright po jednom z nejbritštějších filmů všech dob, Pýše a předsudku, opět do hlavní role obsadil Keiru Knightleyovou a Pokáním potvrzuje, že je jeden z nejlepších filmařů součastnosti, kteří nemusí být umělci - stačí být opravdu zdatnými tvůrci, kteří umí vyprávět, popř. si s vyprávěním pohrá(va)t._____ Mírné výtky by směřovaly k tomu, že přece jenom osudy postav jsou mírně předvídatelné, pokud dáváte opravdu pečlivý pozor, a jak struktura vyprávění za použití nespolehlivého vypravěče a "vracecěk, které lhaly" slouži k zakrytí jednoduchého příběhu o lásce dvou lidí, kteří nemohli být spolu... ale když ono je to tak geniálně natočené._____ Zatímco v Pýše a předsudku Joe Wright prokázal, že obrazy mohou být krásné a divák potřebuje klasické hollywoodské vyprávění s příchutí austenovské ironie a šarmu i romance, v Pokání dokazuje, že obrazy mohou zraňovat (a nejenom obrazy, ale i špatně volená slova) a v součastnosti je klasické hollywoodské vyprávění útěkem od reality. Klíčové události přiběhu, které se zprvu zdají nepodstatné, máme možnost zhlédnout z více perspektiv, vyprávění, které se zdá býti podáváno mladou a nezkušenou, žárlivou holkou s přebujelou fantazií, která viděla něco, co neměla, se z literárního pojetí překlopí v závěru bezešve do té filmové s až ohromnou sebereflexivností užitých narativních postupů: potřebujeme šťastné konce, abychom mohli uniknout od všednodenní černobílé, popř. šedé reality._____ A přestože dlouhá scéna na vojenské pláži, kdy se časový rámec rozevře, je famózní, do vyprávění moc nezapadá a epilog je k filmu dost násilně přilepen, Joea Wrighta si řadím přesto k těm nejzajímavějšim a nejlepšim narativním experimentátorům posledních let. Hned vedle Marca Forstera, jenže na rozdíl od něj netématizuje ve svých filmech smrt, ale lásku. 70% (07.12.2007)