Chi bi

Lima srovnává Chi bi s Vojnou a mírem. Abych to měl při psaní svého komentáře jednodušší, toho srovnání se chytnu a pokusím se z něj něco vyždímat. Také se mi hodí k machrovaní, neboť Vojnu a mír jsem i četl. Dle mého názoru je podobnost těchto dvou děl jen v tématu války, přičemž v obou se zákonitě musí objevit střet ohromných vojenských těles. Vojna a mír je proslulá velkolepými davovými scénami s jedním z největších počtů komparzistů, jaký se kdy ve filmu objevil. Chi bi v obrovitosti armád nijak nezaostává, jenže... Vojna a mír je hluboce humanistické, pacifistické dílo, jež spatřuje ve válce zlo, které postihuje civilisty, obyčejné vojáky i velitele. Neuznává existenci vojenských géniů. Cení si jen těch velitelů, kteří v bitvách usilují o co nejmenší počet obětí. Letecké záběry obrovských armád ve Vojně a míru neslouží k ohromení z jejich obrovitosti, ale spíše předvedení malosti tahání obrovského množství lidí po zemi, malosti jejich střetávání - jedno zda onu armádu vnímá jako malichernou bůh či vesmír. Kamera Bondarčukova filmu vidí armády jako hejna mravenců. Ale tam dole vnímá tragédii války a z člověka se zase stává vznešená bytost. Jaký je to kontrast proti Chi bi, které megalomansky usiluje o vrcholnou estetizaci válčení způsobem hodným totalitní propagandy nebo alespoň propagandy válečných časů. "Toto je OBROVSKÁ a MOCNÁ armáda," vyřvává hudba s obrazem. Voják je v lepším případě ozubeným kolečkem tohoto soustrojí, v tom horším pak potravou pro hrdinství hlavních postav. To se poměřuje počtem anonymních a tudíž neprocítěných, v podstatě odlidštěných obětí, jež udatný rek-nadčlověk skolí, propíchne, podřízne, probodne či rozsekne. Musí tak činit způsobem, který lahodí oku a je neokoukaný. Jinak by na to nikdo nešel. Mocný rek však nemá jen silné a obratné tělo, nýbrž i pronikavý mozek. "Střet myslí" v přípravě bitvy předvedený pomocí křížového střihu na štáby obou armád má svůj rytmus ženoucí spád, ale zároveň se dobrovolně poddává povrchnosti, aby ušetřený čas věnoval střihově-bojové masturbaci. Na jednu stranu dokazuje chytrost velitelů tím, že se vše děje podle jejich složitého plánu, na druhou stranu zapomíná na to, že, čím je je plán složitější, tím spíš se od něj skutečný sled událostí odchýlí. Vrátím se zase k Vojně a míru, která tvrdí, že vojenský génius nemůže existovat, jelikož se nic nedá doopravdy předvídat. Velitel nemůže rozumně velet, protože nemá přehled nad situací. Geniální nám plány připadají až tehdy, když se podle nich vyhraje bitva, ale reagovat protivník jinak, kdo ví, jak by skončila. Možná se Tolstoj ve svých myšlenkách mýlil, promyšlené je však měl určitě více než Woo... Nejenom samotným bitvením však je Chi bi živo. Postavy, velitelé a bojovníci, mají i další rozměry, které v hrdinských eposech bývají - touhu po moci, spravedlnost, proradnost, láskyplnost... Jen těžko je lze připodobnit k obyčejnému člověku. Jsou zosobněním něčeho nad vámi. Za šéfy byste je buď chtěli nebo ne. Nejsou vašimi vrstevníky, nežijí ve vašem světě, nemají vaše problémy. Pokud snad přece, tak v takové vyšší, vznešenější formě. Vás mohou buď chránit nebo zničit. Je u nich hned poznat dobrota a špatnost. Nepoznáváte je (postupně), okamžitě je zřejmé, co jsou zač... Druhý díl nedám - je jasné, že se v něm bude velkolepěji bojovat, dojemně umírat, snad dojde i ke sporům, určitě se projeví více lásky... Ale proč to řešit. Slabé ***. (07.06.2010) (méně) (více)