Ponjo z útesu nad mořem

Já se přiznám, že mi žádné japonské animáky nikdy nepřirostly k srdci a tu japonskou mytologii v nich také moc nemusím. O Mizajakim jsem ale něco už slyšel a tak jsem byl zvědav jaké to bude. Po Hrobu světlušek vím, že ne všechno se má házet do jednoho pytle a tak dávám šanci i ostatním záležitostem tohoto žánru... Hned v úvodu jsem se lekl, protože se tam přesně objevil ten typ obličejů, které nesnáším a kterým dávám (možná blbě) souhrnný název manga. Ano jsou to ty velké oči s odlesky, malá ústa a místo nosu dvě tečky... Další co mne šokovalo byl čaroděj, trilobité a podvodní svět s ,,potěrem''. Vida ale nadšení dcery, která na to koukala se mnou jsem se nechal bez přemýšlení volněji unášet a o no to šlo. Asi to bylo hlavně díky krásným animacím, příběh samotný měl zajímavý začátek, ale podivný konec. Ale líbilo se mi to a jsem vděčný Reflexu, že něco takového vydal pod svojí perutí. Tohle je prostě tak trochu jiná pohádka z Ostrovů. Je to sice na slabší 4, ale přesto je dám. 4 zalté ryby. * * * * (28.01.2016)

Taky jsem měl v dětství kámoše v podobě zvířete. Byl to vrabec, byl bezejmenný a bez jakýchkoli statků. Potkali jsme se náhodou, můj pes ho přežvykoval v tlamě. Neuměl lítat, ale stejně to byl borec. K nám domů nemohl, a tak jsem ho vložil do krabice od Deichmanna a položil na schody. Měl tam slámu, pití i zrní, takže proč by mi měl chcípat? Druhý den jsem nadzvedl víko a on tam ležel. Byl zmrzlej. Tvrdej jako špalek. Brečel jsem. Udělal jsem mu hrob na naší zahradě a pro klid duše jsem mu tam pofiderně zabodnul kus větve, jakože to má bejt symbol kříže. Ten můj vrabec byl ovšem narozdíl od Sosukeho podvodního tvora víc v pohodě. Ponyo je postavička, která pořád dělá, že je mrtvá, proměňuje se tam a zpátky a je paradox, že mi byla sympatičtější jako ta čudla, než dvounohá hybridní holčička, jejíž úsměv spíš děsil než rozněžňoval. On celkový koncept Miyazakiho posledního díla je zváštní. Ekologické poselství je sice super, ovšem od Hayao mám raději ty fantaskní postavy, jejichž originalita spočívá v jejich myšlenkových pochodech i celkovém zjevu. Kdežto v Ponyo se ustavičně píská, ječí a chválí jméno: Ponyo. Nic proti, Miyazakiho zbožňuju, ale tenhle kus mi přišel lehce nestravitelnej. 7O % (17.10.2009)

Práh ekologické katastrofy zachycuje Ponyo z útesu nad mořem z perspektivy vodní mytologie. Chlapcovým nálezem vodní víly uvězněné v láhvi a jejím pojmenováním Ponyo se začíná ztenčovat hranice mezi světem oceánským a suchozemským a tento proces doprovázejí nejroztodivnější metamorfózy: Ponyo, která olízne krev z chlapcova poraněného prstu, se proměňuje v dívku, zdánlivě homogenní mořská voda ožívá bezpočtem tvorů, jejichž mimikry se rytmicky rozhaluje a kteří probleskují monochromní masou, a konečně se pod hladinou ocitá i souš a prapůvodní oceán se vrací na své místo. Choreografie vzrůstajících a klesajících vln, plujících tvorů, družících se v organická skupenství, zároveň slabá i silná, odstínů, barev, tvarů uchvacuje do svých vírů i diváka, který se současně zděšen pozastavuje nad strašlivým znečištěním druhdy průzračných vod. Disharmonické motivy odpadků, skládek, hluku… zasahují všeobecný tanec jako ironické figury panské společnosti – a právě jemu navzdory se z přátelství mezi dvěma odlišnými, ale vnitřně spřízněnými tvory rodí nové porozumění a naděje v další proměnu – tentokrát v návrat před zlom odcizení. (16.03.2024)

The Life Aquatic with Hayao Miyazaki. Ponyo je po vizuální stránce dobře uleželým máslovým ležákem, kterému se daří zalepit divákovi při sledování zřítelnice a zatajit mu tak slabší děj. Jenže (ne)dlouho po skončení se onen pocit nejslabšího Miyazakiho kousku vyplaví na povrch jako plechovka znečišťující zátoku. O to víc si teď vážím Princezny Mononoke a Cesty do fantazie. Nicméně pořád se jedná o velmi solidní standard dokazující, že 2D animace není mrtvá, jen musí být pod dohledem hravé duše ukazující nemožné měnící se pod rukama ve skutečnost. S přesahem, kdy si v dnešní době zaručeně každá ryba přeje být člověkem, ale ten si v žádném případě nepřeje býti rybou. (03.05.2010)

"A tvoje máma?" -"Tu mám ráda! Je velmi děsivá." Mám dojem, že jsem byla připravena o velké finále. Všichni jsme věděli, že přijde. Hrdinové věděli, že za ním putují. Čaroděj nám všem řekl, že bude. Bohyně nám všem řekla, že bude. Matka se bála, co se stane, až přijde. Potom hrdinové doputovali, řeklo se že "už je to tady". A bylo po všem. Mám dojem, že jsem byla připravena o velké finále. (25.11.2012)