Případ číslo 39

"Chce znát vaši představu pekla a nechá vás ji prožít!" Tenhle rok, rok 2009 v žánru "dětského zla" bezvýhradně opanovala Orphan a případ Lillith Sullivanové z jejího účinného kouzla vlastně jen tiše těží. Hlavním průšvihem Case 39 je neschopnost dát funkci strachu tak, aby strach začal fungovat sám o sobě. Vyprávění je natolik chladné a sterilní, že vlastně nedokáže navázat jakoukoliv osobní, intenzivní vazbu na diváka, tedy alespoň u mě se to za celou první třetinu filmu nepodařilo. Naopak ta druhá, z mého pohledu nejpřesvědčivější část filmu, odkryla další zásadní problém - sice velký odstup mezi syrovou, uvěřitelnou realitou á la Orphan a příliš konkrétní, obraznou fikcí, která už nedává mnoho prostoru samotné fantazi příběh spoludotvářet. Navíc očekávaný závěr udělal z dramatického případu poněkud melodramatický precedens. Premisa se zkrátka nemusí vždy stát devizou a přesně naopak. Christian Alvart prostě zachytil obrazy, avšak podle mě se mu do nich nepodařilo nachytat dostatek autentické atmosféry. Tudíž hodnotím jako slušný průměr a přidávám malá plus za vcelku přesně padnoucí hudební doprovod a jeden šibalsky laškovný úsměv Renée. [final rate: 55%] (15.02.2011)

Ani nevím, jak jsem se k tomuto filmu vlastně dostal. Na horory výhradně nekoukám, většinou mě nebaví a ano, bojím se u nich jak malé dvouleté dítě, které si zrovna nasralo v kolébce a čeká až ho sežere kostlivec s kloboukem ze skříně. Ale tohle bylo v pohodě. Teda, párkrát jsem si do gatí cvrnkl, to určitě jo, ale nic zase tak strašného. Docela ucházející herecké výkony. René mi občas přišla ale možná taková až moc nucená, zatímco Jodelle mi naháněla strach už při prvním pohledu. Pěkně natočený atmosferický horor, který mě bavil. (27.12.2015)

Překvapivě docela slušný thriller mírně srovnatelný s mrazivým "Orphanem". Zde je sice více nadřpirozena a celkově je film více hororovější (ne strašidelnější) ale podoba by určitě byla. Atmosféra je povedená a pár scén se také povedlo dobře vygradovat ale nepřesvědčivý herci, (Renée potěší v netradiční roli ale existuje řada hereček, které by to zvládly lépe a Jodelle Ferland dokáže být roztomilá ale v žádném případě ne děsivá) celková obyčejnost a přímočarost a řada nedostatků (chybí jákékoliv vysvětlení) z filmu dělají jen slušný průměr. (15.07.2010)

Podezřelá číslovka v názvu filmu může značit z diváckého pohledu leccos. Ne, tolik mrtvých opravdu tahle paranormální story nečítá, ale může to být počet leknutí, i když i to je přehnané, rozhodně je to však nejméně 39. minut z filmu, kdy divák bude v napětí a bude ho provázet permanentně mrazivý pocit. Renée Zellweger si dává delší hereckou pauzu, dokazuje však, že žádný žánr jí za aktivního herectví nečinil potíže. Bez problému ztvárnila sociální pracovnici Emily, která dostala do kompetence prověřit případ číslo 39. Ten se od těch předchozích 38 případů, které měla na starost, v mnohém podstatně liší. V jeho spisu se pojednává o desetileté holčičce Lilith, kterou mají její rodiče zanedbávat. Při bližší analýze to ale nejsou rodiče, jež představují pro svoji dceru hrozbu, když ji chtěli upéct v troubě. Hrozbou je Lilith, která je ztělesněním démona s paranormálními schopnostmi. Zhruba tohle se odehraje v první čtvrtině filmu. Divák správně vytuší, jak se věci mají. Očividná průhlednost příběhu, jakým směrem se bude ubírat dál, ale vůbec není na škodu. Režisérovi Christianu Alvartovi se totiž podařilo diváka navnadit na další dvě třetiny filmu, které se sice neobtěžují s žádným vysvětlováním původu Pekelnice, jeho hlavním cílem je diváka strašit. A světě pomrdej se, ono to vychází. A to Alvert není žádný specialista na horory a dělá hlavně do televizní tvorby. Jenže se mu podařilo odbourat nešvary televizních režisérů, většinu filmu není znát, že ho natočil někdo, kdo má s filmovým pojetím jen zanedbatelné zkušenosti. Rodiče Lilith putují do detenčního zařízení, dobrotivá Emily se vzdává případu a malou mrchu dostává načas do své péče, než se najdou pěstouni, chvíli je klid, pak Zlo udeří naplno. Film nasadí solidní tempo, vytasí šňůru lahůdkově a mnohdy i neotřele strašidelných scén. Démon se živí strachem svých obětí, vyvolává v nich úzkost prostřednictvím neexistujících vjemů, například vyvolá iluzi výtahu řítícího se nekontrolovatelně dolů, své sehrává i zazvonění telefonu. I přes hutnost děje se přece jen objeví sekvence, které by si žádaly vysvětlení, toho se však divák nedočká. Vzdálená reminiscence na spřízněný snímek "Orphan" se také objeví, ačkoliv ten podstatně více pracoval s reálnými prvky. Pokud se ale rádi bojíte, máte nutkavý pocit, že se vám u filmů strašení nedostává, chcete dobrou režii a kvalitní herce, sáhněte po tomhle případu i bez slušivé svěrací kazajky. 90% (03.09.2015)

Myslela jsem, že nejděsivější bledou, černovlasou dívenkou, je Esther z geniálního počinu Orphan. Po zhlédnutí Případu číslo 39 si však myslím, že jí, zcela právoplatně, bok po boku může stát Jodelle Ferland. Snímek možná nabízí spoustu klišé a otřepaných žánrových postupů, vše však vynahrazuje patřičně vytvořená atmosféra a ta "little devil bitch" v podání parádní Jodelle. Ze začátku máte možná myšlenky týkající se zlých rodičů, kteří týrají svou ubohou dcerku. Jenže s postupujícím časem je stále více jasné, že věci se mají zcela obráceně. Ve scéně, kdy Lilith hovoří s Bradleym Cooperem, je jasné, že ten chlapec špatně skončí. A taky, že jo. Chudák, ten si tedy užil. Opravdu dost brutální útok. Mně se film líbil a všímat si nějakých nelogičností, jako, že ta malá ďáblica dokázala začarovat kohokoliv, objevit se kdekoliv, ale z kufru auta se dostat nedokázala, nemá smysl:) (18.01.2013)