Hrdinové a zbabělci

Excelentní politické konverzační drama. Snímek vyniká a stojí především na propracovaném scénáři. Velmi podnětné, obsažné a úderné dialogy se zajímavými myšlenkami a neobtěžující mírou amerického patriotismu klasicky Hollywoodského "Bojuji za svou vlast" formátu. A přitom je vše zvládnuto tak, aby se v situaci orientoval i člověk, jehož politika nezajímá či se jí nijak hluboce nezaobírá. Kromě známé herecké elity mě ještě více zaujal Andrew Garfield a jeho postava. (05.02.2012)

Tři jednoduché dialogy stačí Redfordovi k tomu, aby do nás 90 minut hustil více či méně pravdivé názory na politiku a život. Neříkám, že jsem mu to sežral, jenom říkám, že jsem se nestihl nudit a nadávat celou stopáž na vykonstruovanost. Kdyby nebylo patetických momentů jako zvážnění hudby při první zmíňce o jedenáctém září nebo zavěrečné "hrobové poetiky", mohl to být konečně přesvědčivý politický snímek. Takhle je to za rozporuplných 70%. (25.11.2007)

Nápadité. Mozaika amerického senátora, reportérky, profesora a dvoch vojakov je ozaj pekne vykonštruovaná, avšak v tomto prevedení a zostrihu mi nejak nevonia. Najviac ma bavila debata profesora (Redford) so svojím žiakom- pokladám aj za herecky najlahodnejšiu. Pátos je regulovaný a Redford, neusilujúc o agitáciu, ale o vašu pozornosť a postoj, tomu vtisol takú oduševnenosť, že reči o pátose sú vlastne bezpredmetné... K americkým politickým drámam som všeobecne zdržanlivejšia. (12.01.2009)

Ve lví kůži odění zbabělí oslové a hrdinní beránci se silou lvů. Despekt mezi osly a hyenami, co je ve skutečnosti symbiózou a pardál, co chce po lvíčatech, aby v sobě našla opravdovou sílu krále zvířat.. Redfordova politicky-společenská ZOO s něčím objevným nebo kontroverzním nepřišla, i když se k tomu prostor nabízel. Škoda, příště zkus své myšlenky zakřičet hlasitěji, Roberte.. Pak se třeba nestane, že když se podívám z jakéhokoliv úhlu na světového policajta s nejdelším a nejtvrdším pendrekem v análním otvoru teroristického Zla, výsledek je vždycky stejný. Ať to stojí cokoliv, Bůh nám žehnej a nechť bílé pomníky na vojenských hřbitovech lícují.. (06.02.2012)

Jak lvové bijem o mříže... a pak si spořádaně sedneme zpátky a libujeme si nad svým hrdinstvím. To je ve zkratce můj dojem z války vedené v mrazu afghánských hor, v teple senátorské kanceláře i v bludišti vlastního svědomí. Robert Redford se rozhodl přispět se svou troškou do politicko-protiválečného mlýna a natočil konverzační drama, jemuž chvílemi docházejí slova a omílá fráze stejně nicneříkající jako projevy těch, které kritizuje. Ač má Redford dosud přitažlivosti a kouzla tolik, že by je USA mohly zařadit na seznam exportních surovin a zařídit tak, aby řada mužů už nikdy neslyšela nějakou milou větu typu "o tebe bych si ani neopřela kolo, kriple," nestačí to na vyvážení prázdnotou dunící filosofie jeho postavy. Druhá partie, rozehraná ambiciózním politikem a zkušenou novinářkou, je na tom lépe díky Cruisově senátorovi, v němž by se poznali mnozí čeští politici (být štíhlejší, vzhlednější, rétoricky obratnější a chytřejší - a oplývat darem sebereflexe), odrážejícím s kennedyovskou patkou a žraločím úsměvem ataky spíš unavené než zuřivé reportérky v podání Streepové, jež má svůj úkol ztížený díky neobjevné roli zcyničtělého profesionála v dilematu mezi svědomím a nutností platit nájem. Afghánská pasáž pouze přispívá ke zvýšení množství prvků v množině "viděno stokrát a lépe." Redfordova zkušenost a zručnost se sice nezapřou, povedené okamžiky jako prezidentská ne/kandidatura nebo okamžik, kdy se Cruisův antihrdina dozvídá zprávu o výsledku své nejnovější snahy zabodovat v očích národa, ať to stojí cokoli, jsou ale zakutány v moři vaty jako obzvlášť křehké zboží. Vzdor historické nepřesnosti se mi kontrast lev versus jehně zdá výstižný a přijatelný (navíc ušatý a hýkající symbol demokratické strany by mohl budit jiné asociace, než o jaké filmu patrně jde), navíc tato metafora může odkazovat i na známý výrok Alexandra Velikého: "Raději budu čelit armádě lvů vedených jehnětem než armádě jehňat vedených lvem" vzhledem k tomu, že nejznámějším makedonským rodákem se ohání i senátor Irving při vysvětlování, že válčení v Afghánistánu byla vždycky věc složitá. Naneštěstí veškerým snahám o shovívavost podkopává film židli, když sice kritizuje apatii a aroganci, ale jedním dechem se z nich usvědčuje sám, když ústy Streepové tvrdí, že 2. světová válka netrvala ani pět let. Jak pro koho, milí U.S. friends, jak pro koho... S jiným scénářem by trojjediný příběh hrdinství a zbabělosti možná fungoval dobře, v podání rozhněvaného starého muže (promiň, Roberte) se však toto gesto odporu vůči hloupým bílým límečkům mění v nehrdinské máchnutí do prázdna, které netrefí ani ty mříže a je korektně uhlazené tam, kde by mělo být nesmlouvavé, přeplněné klišé a slovy ve chvílích, kdy by mělo být originální a jednat, a patetické tam, kde by mělo být tiše výmluvné. Nezní už pomalu "politicko-protiválečné drama" jako "mlácení prázdné slámy" v hollywoodštině? (08.01.2008)