Hrdinové a zbabělci

Robert Redford je ve filmovém světě významnou osobností. Kromě své herecké kariéry také tím, že stojí za Sundance Film Festival. Stejně jako mnoha filmových hvězd poté Redford neodolal a zkusil si též režii. S ním na režijní židli tak vznikli filmy jako Obyčejní lidé, Zaříkávač koní nebo právě Hrdinové a zbabělci. Film složen ze tří příběhů, které jsou navzájem propojené a svým způsobem dohromady tak trochu protestují proti tehdejší vládě George Bushe, po 15 letech poté sice tak trochu přišel o aktuálnost, přesto ovšem moc na svých kvalitách neztrácí.   Matthew Michael Carnahan napsal scénář k filmu v momentě, kdy v televizi spatřil reportáž o převráceném Humvee v irácké řece, kdy se přitom utopilo pět amerických vojáků. Původně měli být Hrdinové a zbabělci realizování jako divadelní hra, právě sekvence na Středním východě ovšem Carnahana donutili k tomu, aby se scénář stal filmovým. Právě divadelní kořeny jsou ovšem ve filmu samotném tak trochu poznat. Ten film je totiž především o dialozích. Diskuze senátora a reportérky či učitelé a jeho studentů. Přitom všem jde o zajímavě vedené dialogy, kdy jde o střetávání různých argumentů postav a také tak trochu o filozofické náhledy.   Hrdinové a zbabělci rozhodně nemají neutrální pohled na věc, Redford vlastně servíruje film, který divákovi tak trochu vtlouká svůj vlastní pohled. Tím ovšem diváka nenutí k souhlasu. Filmu se dá následně snadno vyčítat, že sklouzává do přednáškové polohy a člověka tak trochu poučuje o politologii. Díky fungujícím dialogům a především velmi dobrým hercům, kteří ty dialogy pronášejí to ovšem funguje a to i přesto, že byste si nejspíš s Redfordem při politické diskuzi dvakrát nesedli.   Za hodinu a půl dojde k několika podnětným a palčivým tématům, kdy se divák může zamyslet nad světem. Od dob vlády George Bushe sice utekla delší doba, všechno se ovšem úplně nezměnilo. Herci do toho dávají všechno, kromě Redforda a Streep ve vrcholných formách zaujme především Tom Cruise v tak trochu neobvyklé roli. Všechny ty postavy jsou možná tak trochu karikaturami, přesto je ovšem ze scénáře cítit vše potřebné a i přes vůni politické agitky to celé dokáže dojmout i přivést k skutečně podstatným myšlenkám. Ten film není dokonalý, v divákovi ovšem něco zanechává.   Sedl by tomu divadelní formát? Dost možná přeci jen ano. Přesto jsou Hrdinové a zbabělci povedenou záležitostí, kdy to Redford celé vede svižným tempem a i přes faktor lehké politické agitky to vlastně řekne vše potřebné. Všechna ta kritika, které se Redfordův film dočkal do jisté míry tak trochu dává smysl, přesto jde ovšem o film, který diváka nutí k lehkému zamyšlení se nad světem kolem něho. I díky tomu se na Redfordův film nedá vyloženě plivat..... (29.08.2021)

„Došla mi munice“ Úsporný souboj silných argumentů, nad kterými máte možnost strávit při následné debatě spoustu hodin (a tenhle film jako jeden z mála nečeká, že výsledkem bude jednoznačné stanovisko). Robert Redford to má v hlavě srovnané a já mu za tu možnost děkuji a zároveň mu odpouštím podprahovou sugesci „Ať jdi hrdina, nebo zbabělec, pij kafe ze Starbucks!“. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, imf, Nathalie, Faidra, Legas, Jordan, Aiax Lookass, mortak, curfew77, tuxie (01.02.2009)

I přes uvedené čtyři hvězdičky (spíš přesně tři a půl) mám s Redfordovým nejnovějším filmem několik výrazných problémů... Ten film má zatraceně chytrý syžet, respektive nápad, že uchopí současný problém prostřednictvím tří odlišných diskurzivních rámců, které nabídnou různá interpretační pole a zmnoží možnosti přístupů. Sledovat diskuze novinářky/politika, učitele/studenta-skeptika a učitele/studentů-těšitelů bylo vlastně strašně vzrušující a úplně jsem měl chuť se zapojit. Není nic zajímavějšího, než když je film obydlený samými chytrými postavami... Válečná linie zase obohacovala diskuzi o argumentační plochu, která by jinak v čistě "kancelářských" diskuzích chyběla. JENŽE ono to celé působí trochu zbytečně, když se centrálními tématy filmu stávají poměrně banální a průhledné problémy, nad kterými se každý novinář/politik/student nebo prostě zajímající se člověk dávno zamýšlel a asi se nedozví nic nového. Chytře vystavěný film nemá dostatečně silné argumenty k tomu, aby přinesl chytrým divákům stejné potěšení z diskuze, jaké prožívají (ne vždy) postavy filmu, protože sami už podobných diskuzí absolvovali řadu, i když možná ne v pozici mocného muže USA. (26.11.2007)

Je mi jedno, ci to mnohi chapu ako propagandu, vymyvanie mozgov, pripadne vraj nejaky holy alibizmus. Hlavne, ze to splnilo ucel, a to ten, ze pan Redford sa nebal vyjadrit svoj nazor. je skoda, ze vacsina kulturnej inteligencie v USA dovolili, aby pan "Krik" vladol, drancoval a vymyslal si vyhovorky pocas dlhych osmych rokov. Anyway, 80 minut dialogov ma plne dostalo. malo to uvod, jadro, zaver. Je jasne, ze to nebolo dokonale - koniec koncov, co a hlavne kto je, vsak? (23.02.2008)

Jak lvové bijem o mříže... a pak si spořádaně sedneme zpátky a libujeme si nad svým hrdinstvím. To je ve zkratce můj dojem z války vedené v mrazu afghánských hor, v teple senátorské kanceláře i v bludišti vlastního svědomí. Robert Redford se rozhodl přispět se svou troškou do politicko-protiválečného mlýna a natočil konverzační drama, jemuž chvílemi docházejí slova a omílá fráze stejně nicneříkající jako projevy těch, které kritizuje. Ač má Redford dosud přitažlivosti a kouzla tolik, že by je USA mohly zařadit na seznam exportních surovin a zařídit tak, aby řada mužů už nikdy neslyšela nějakou milou větu typu "o tebe bych si ani neopřela kolo, kriple," nestačí to na vyvážení prázdnotou dunící filosofie jeho postavy. Druhá partie, rozehraná ambiciózním politikem a zkušenou novinářkou, je na tom lépe díky Cruisově senátorovi, v němž by se poznali mnozí čeští politici (být štíhlejší, vzhlednější, rétoricky obratnější a chytřejší - a oplývat darem sebereflexe), odrážejícím s kennedyovskou patkou a žraločím úsměvem ataky spíš unavené než zuřivé reportérky v podání Streepové, jež má svůj úkol ztížený díky neobjevné roli zcyničtělého profesionála v dilematu mezi svědomím a nutností platit nájem. Afghánská pasáž pouze přispívá ke zvýšení množství prvků v množině "viděno stokrát a lépe." Redfordova zkušenost a zručnost se sice nezapřou, povedené okamžiky jako prezidentská ne/kandidatura nebo okamžik, kdy se Cruisův antihrdina dozvídá zprávu o výsledku své nejnovější snahy zabodovat v očích národa, ať to stojí cokoli, jsou ale zakutány v moři vaty jako obzvlášť křehké zboží. Vzdor historické nepřesnosti se mi kontrast lev versus jehně zdá výstižný a přijatelný (navíc ušatý a hýkající symbol demokratické strany by mohl budit jiné asociace, než o jaké filmu patrně jde), navíc tato metafora může odkazovat i na známý výrok Alexandra Velikého: "Raději budu čelit armádě lvů vedených jehnětem než armádě jehňat vedených lvem" vzhledem k tomu, že nejznámějším makedonským rodákem se ohání i senátor Irving při vysvětlování, že válčení v Afghánistánu byla vždycky věc složitá. Naneštěstí veškerým snahám o shovívavost podkopává film židli, když sice kritizuje apatii a aroganci, ale jedním dechem se z nich usvědčuje sám, když ústy Streepové tvrdí, že 2. světová válka netrvala ani pět let. Jak pro koho, milí U.S. friends, jak pro koho... S jiným scénářem by trojjediný příběh hrdinství a zbabělosti možná fungoval dobře, v podání rozhněvaného starého muže (promiň, Roberte) se však toto gesto odporu vůči hloupým bílým límečkům mění v nehrdinské máchnutí do prázdna, které netrefí ani ty mříže a je korektně uhlazené tam, kde by mělo být nesmlouvavé, přeplněné klišé a slovy ve chvílích, kdy by mělo být originální a jednat, a patetické tam, kde by mělo být tiše výmluvné. Nezní už pomalu "politicko-protiválečné drama" jako "mlácení prázdné slámy" v hollywoodštině? (08.01.2008)