Edith Piaf

Jedna z mých nejpříšernějších návštěv kina ever - naštěstí jen co do spoluhledících. Ten důchodce, co seděl za mnou a do každé písně (a že jich tam je;)) si podupával a broukal a všechny ostatní scény jej uvrhávaly do zmatku, pročež se své drahé choti neustále hlasitě tázal "A kdo je tohleto?", "Kde to zase jsou?" etc. a korunoval to v pro mě nejkouzelnější scéně stejně okouzlujícím "A co je todle za bábu? Ahá, to je Marlén Dýtrych!" (po čemž jsem ho už s hlasitostí přiměřenou místním poměrům nelichotivě verbálně počastoval) dalece předčil všechny ty týnejdžerské hihňající se popkornžrouty a doufám, že již nebude nikým překonán. A teď konečně k filmu samotnému;) Olivier Dahan životopis neortodoxní pěnice režijně naprosto nezvládl. Chápu, že nechtěl natočit neslaný nemastný životopisný snímek, ale diváka životních osudů madame Piaf neznalého by potěšilo, kdyby u alespoň některých postav a postaviček byl rámcově obeznámen s tím, proč jsou či nejsou důležité. A jak se zdá, ani diváky z druhého pólu publika Dahanův - a to mu přiznejme k dobru - nic nepřikrášlující příspěvek k tomuto dílu neuspokojuje, neboť ti, kdo pro změnu znají životopis Edith Piaf nazpaměť, se tu zase pohoršují nad tím, proč některé zlomové okamžiky nikterak nevybočují z kursu toho rozjetého vlaku, který žene vpřed svým bravurním výkonem Marion Cotillard. Ne že bych ji podceňoval, ale že v sobě ukrývá takové herecké kvality, to by mě ani ve snu nenapadlo. Byla úžasná a pro mě, chudáčka hlupáčka znajícího onen úžasný hlas spojený se jménem Edith Piaf jen z nějakých čtyř či pěti písní, se stala obrazem této životem těžce zkoušené prokleté básnířky. Edith Piaf pro mě tedy není nijak dobrým filmem - je však o to lepší a nezapomenutelnější hereckou exhibicí. Při pomyšlení na scénu setkání s Marlene Dietrich, na panenku a pak ono úchvatné "C'est moi! C'est moi, c'est ma vie..." je mi líto, že filmu jako takovému nemůžu dát víc než 70%. Marion je totiž nejméně 110%ní. (04.01.2008)

Film, kterému bych chtěl dát o hvězdu míň, ale nějak to nejde. Snad až na samotný konec se nevidí takhle nezvládnutá režie. Nic proti přeskakování 50 let sem a tam, ale jednotlivé úseky byly často useknuty před pointou a beze smyslu. Navíc nechápu, proč někdy byl uveden ukazatel toho, o jaký se zrovna jedná rok a někdy (když to bylo vyloženě žádoucí) nikoliv. Mrzelo mě, že se film zabýval téměř jen tragickými okamžiky života umělkyně. Působí to vypočítavě. Jakoby bylo nějakým příkazem, že biografie slavné osobnosti musí být strašně smutná a srdceryvná. V souvislosti s tím byl dán minimální prostor hudbě, obzvláště naložení s písní L’Accordéoniste bylo tristní, vlastně i La vie en rose, podle které se film v USA jmenuje, se tak nějak snímkem proplétá, ale nikdy nezazní pořádně, Padam...Padam... je useknuta před vrcholem, kvůli ději samozřejmě, jedině snad Non, je ne regrette rien se dočkala pozornosti, jakou si zaslouží a je tak spolu se scénou Marcellovy ztráty nejsilnějším okamžikem celého filmu. Marion Cotillard je hodně dobrá, ale nemůžu se zbavit dojmu, že po většinu času vypadá tak nějak moc mladě a přitažlivě ve srovnání se skutečnou Edith. Každopádně přes tyhle výhrady se jedná o emocionálně silný film, kterému hodně pomáhá už samotné téma. Vnitřím pocitem bych cítil tři hvězdy jako nemístné hodnocení, ale bylo by dost možná zasloužené. (25.05.2009)

(1001) Mám ráda, když jsou podobné filmy víc o díle než o umělcově životě. (K čemuž tady nedošlo.) Aspoň že film nabídl srovnání, jak píseň vyzní, když ji u klavíru zpívá skladatel, a jak to vypadá, když ji uchopí portrétovaná interpretka. Po určitém polemizování si říkám, že mi skoky v čase, kterým někteří přičítají na vrub odtažitost a nemožnost napojit se na dění, nevadily. Byl to nástroj, jak "obyčejnému" (Předvídatelnému? Přísahám, že všechny životní osudy všech skvělých zpěváků jsou totožné.) příběhu dodat alespoň nějakou autorskou strukturu a nádech hvězdné tajemnosti. Když mě konec dojal a rozplakal, bylo to hudbou, která mu dala obrysy i obsah, a nikoliv životem, který mu předcházel. (24.01.2022)

Marion Cotillard je v roli Edith tak uvěřitelná a skutečná, až z toho mrazí, ale jinak veliké zklamání. Jako kdyby Olivier Dahan roztrhal biografii Simone Berteaut na jednotlivé stránky, ty pak tahal z klobouku a lepil dohromady v náhodném pořadí. A protože znám knihu velice dobře, mrzí mne velice, že obraz Edith Piaf je ve filmu...přinejmenším pokřivený. (30.07.2009)

Oscar pre M.Cotillard bolo to čo ma presvedčilo si aspoň požičať a zhliadnuť tento film o speváckej legende. Nepochybne zaslúžená oscarová odmena, ale herecký výkon hlavnej predstaviteľky je asi jediná silná stránka filmu. Je toho dosť, čo by som tomuto filmu chcel vytknuť. Už po prvej polhodine som mal pocit, že film pozerám hodinu. Stopáž 142 min. mi pri iných filmoch nevadí, ale tu mi to pripadalo ako neverending story. Réžia neprehľadná, časove úseky života E.Piaf sa križovali hore dole, čo by ani nevadilo, keby mozaika života, ktorú sa režisér snažil dokázať bola zaujímavejšia. Dej rozprávaný chronologicky by to aspoň čiastočne vylepšil. A to najhlavnejšie:komplikovanú povahu speváčkinho života nám režisér podáva dosť ťažkopádne, nedokázal som sa ani vcítiť, ani pochopiť jej postavu. Film sa ťahá, všetko, alebo väčšina hereckého úsilia, ktoré herečka vniesla do tohto filmu vyšlo nazmar (teda až na toho oscara), pretože film ako taký nedokázal to hlavné, čo robí film dobrým filmom - a to je pochopiť a precítiť postavy. Bez toho to iba pláve mimo mňa.Za zmienku stojí ešte dobre vykreslená doba a kamera. A tak jediná E.Piaf, ktorá stále znie v mojich ušiach je pieseň pred poslednou bitvou vo filme Zachráňte vojaka Ryana. Tá krátka scéna vo filme, ktorý je o niečom úplne inom, vo mne vyvolala záujem o E.Piaf viac ako tento film. Film slabší priemer 50%. (05.02.2009)