Spálené vzpomínky

Pořád přemýšlím co tomu filmu chybělo. Herci byli skvělí, hudba dokreslovala už tak hodně silnou atmosféru. K obrazovce jsem byl přikován hltajíc každou minutu. Ale pořád jsem na něco čekal. Na nějaký moment, který mě udeří jako rána kladivem. Něco, co ve mně zůstane i po závěrečných titulkách. Vždyť příležitostí byla ve filmu taková spousta. Škoda. (28.12.2008)

Na podobném typu takyfilmů mě ani tak neirituje jejich existence, ale převážně kladné divácké přijetí, které je způsobeno kýčovitým dojímáním se sám nad sebou a zdáním zážitku z uměleckého díla. Není to dílo samotné, ale jeho percepce, která mě nutí k napsání komentáře a demonstrativnímu hodnocení (uznávám, že pokud přistoupím na zdejší škálu a nebudu se ohlížet na červené zabarvení a extatické ohlasy, je to za jednu hvězdičku). Chvíli jsem přemýšlel, jestli se v případě amerického debutu dánské režisérky Susanne Bierové nejedná o počin, ve kterém je vše - od castingu až po zvolené formální prostředky (nechronologické vyprávění s netradičními úhly kamery, významotvorným nasvícením a montáž) - motivováno transtextuálně, ale spíše než o film o festivalovém kýči jde o überkýč hrající si na umění; ukázkový midcult. (Ve zkratce: transtextuální motivace je taková, kdy rozumíme konvencím a rozpoznáme jejich odchylky dle obeznámenosti s daným žánrem, typem filmů či rolí atd.) Vše zde má své opodstatnění jenom proto, že se jedná o trendy postupy známé z Forsterových, Haggisových či Iňárrituových filmů, ale zatímco v nich má epizodičnost vyprávění a kauzální (vztah příčina-následek) roztříštěnost vzhledem k návaznosti na určitý typ myšlení či zmapování určitého geopoliticko-národnostně-genderově-sexuálního stavu v omezeném časovém úseku své opodstatnění, zde tomu tak není. Stylisticky pak jde o autenticky se tvářící, ale přitom výrazně estetizovaný potěr, který hlavně nechce rozrušovat nebo znepokojovat, nýbrž posílením jemně vybrnkávacího motivu vyvolat emoce a zprostředkovat metafory, které slouží jako eufemismy a které by pochopil snad i Forrest Gump (manžel: zastřelen /nevidíme, pouze slyšíme, kamera se odklání/ manželka: pád hrnku a rozlití nápoje na zem). A kdyby byl někdo fakt tak pitomý, že by mu nedošlo, vo čem že to jako hele je, tak nám to pro jistotu ještě příšerně nehrající herci (Halle je hysterka i v reálu, u Del Tora pochybuji, že je ono mučednictví pouze součástí role) řeknou... a zopakují, jako kdyby byl divák úplné ťululum. Ale výrobci a prodejci endiaronu a zvracících pytlíků z takových snímků musí mít rádost. (14.09.2010)

V úvode som sa zháčila, čo toto je za vydieračku! s pribúdajúcimi minútami sa však ukázalo, kam príbeh smeruje a hlbší existencionalistický podmaz si ponechal až do záveru..režisérka môže kameramanovi a hercom za ich genialitu ruky bozkávať. Scenár nie je úplne konzistentný v istých chaotických rozhodnutiach Audrey, tie ako jediné narúšali scenáristickú harmóniu, ostatné všetko klapalo ako sa na silné rodinné drama patrí. (13.01.2010)

Stálo to za hovno. Jediný dobro, co jsem tady přijmul, byl Del Toro. Lidi by neměli přirovnávat jeho k Pittovi, ale Pitta k němu, protože Toro je lepší. Halle to možná zahrála dobře, ale sledovat hodinu a půl její roli, jak se chová jako arogantní pí*a, to je fakt utrpení. Je to celý strašně kýčovitý, nechutně ohraný, a hlavně příšerně nudný a trapný. Zuzanko, mazej kurva k pultu, tadytěch americkejch sraček už tu je fakt dost.. (23.03.2015)

Toto zpočátku narativně zajímavě řešené drama (roztříštěná časová souslednost scén) o ztrátě někoho blízkého se ke konci mění v celkem předvídatelnou drogovou odyseu, která ale nabývá na působivosti díky Benicio Del Torovi, jehož výkon v roli sociálně nestabilního narkomana a nejlepšího přítele zavražděného muže (příjemně civilní Duchovny) je doslova odzbrojující. Pokud bych měl říct jediný důvod, proč se na Spálené vzpomínky podívat, řekl bych právě jeho jméno. Stejnou míru chvály si ale bohužel nezaslouží Halle Berry, která jako manželka zavražděného několikrát sklouzne k nepříjemnému přehrávání a místo toho, abych s její postavou soucítil, působil na mě její projev spíše jako citové vydírání - příliš křečovitě. Není to sice tak hrozné, jak to může znít, ale vedle Del Torova famózního výkonu vynikne každé její klopýtnutí. (21.05.2008)