Spálené vzpomínky

Pred Spálenými spomienkami varujem divákov, obľubujúcich jasne danú a rozvíjajúcu sa zápletku, dejové zvraty, milostné vzplanutia a jasný koniec. Doporučujem ich vnímavejším divákom, ktorým stačia ku šťastiu dobré herecké výkony a dotyk reality. V tomto filme sa skľbil dvojí prístup k realizmu, totiž život zobrazenie života "socky" a života strednej vrstvy a ich konfrontácia. Je to akási kombinácia európskeho artu (už podľa mena režisérky) a americkej nezávislej drámy, ktorá ale nemá vzhľadom na komornosť oscarové ani komerčné ambície. Je to typ filmu, ktorý sa absolútne nehodí do multiplexov, ale klubové kiná ich tiež nezaradia do programu, pretože európskeho artu a amerického nezávislého filmu je tiež obrovské množstvo a takýto film si distribútor nedokáže typovo zaradiť. Tak ostáva DVD, ale väčšinu divákov príjemne prekvapí až v televízii. (12.08.2013)

Jak by řekla pančelka výborně, za 5. Tomu říkám jasná volba, za perfektní zážitek nejlepší hodnocení a bez váhání. Scénář na jedničku, herectví za jedna s hvězdičkou, kamera, hudba taktéž. Dezertíky v podobě lascívních záběrů na krásu čokoládových křivek Hally a výrazové dokonalosti Benicia, byly pro zvrhlé vizualisty jak já, ještě přídavkem navíc. Kouzelné dětičky s roztomilými kučerami byly taktéž k sežrání. No nic abych se nerozplynula, nechala jsem si přehled tvůrců schválně až na konec. Když vidím ve vedoucím postavení jemnou ženskou ručku, aniž by to bylo dřív poznat, už se nedivím, proč byl snímek tak přesně naporcovaný a vyvážený. Zkrátka a dobře nemám námitek, jsem uchvácená a rozčarovaná zároveň, pořád jakoby v rauši....Slyšelas někdy výraz "polibek od boha"? Tím to začíná... (03.12.2011)

Toto zpočátku narativně zajímavě řešené drama (roztříštěná časová souslednost scén) o ztrátě někoho blízkého se ke konci mění v celkem předvídatelnou drogovou odyseu, která ale nabývá na působivosti díky Benicio Del Torovi, jehož výkon v roli sociálně nestabilního narkomana a nejlepšího přítele zavražděného muže (příjemně civilní Duchovny) je doslova odzbrojující. Pokud bych měl říct jediný důvod, proč se na Spálené vzpomínky podívat, řekl bych právě jeho jméno. Stejnou míru chvály si ale bohužel nezaslouží Halle Berry, která jako manželka zavražděného několikrát sklouzne k nepříjemnému přehrávání a místo toho, abych s její postavou soucítil, působil na mě její projev spíše jako citové vydírání - příliš křečovitě. Není to sice tak hrozné, jak to může znít, ale vedle Del Torova famózního výkonu vynikne každé její klopýtnutí. (21.05.2008)

Na podobném typu takyfilmů mě ani tak neirituje jejich existence, ale převážně kladné divácké přijetí, které je způsobeno kýčovitým dojímáním se sám nad sebou a zdáním zážitku z uměleckého díla. Není to dílo samotné, ale jeho percepce, která mě nutí k napsání komentáře a demonstrativnímu hodnocení (uznávám, že pokud přistoupím na zdejší škálu a nebudu se ohlížet na červené zabarvení a extatické ohlasy, je to za jednu hvězdičku). Chvíli jsem přemýšlel, jestli se v případě amerického debutu dánské režisérky Susanne Bierové nejedná o počin, ve kterém je vše - od castingu až po zvolené formální prostředky (nechronologické vyprávění s netradičními úhly kamery, významotvorným nasvícením a montáž) - motivováno transtextuálně, ale spíše než o film o festivalovém kýči jde o überkýč hrající si na umění; ukázkový midcult. (Ve zkratce: transtextuální motivace je taková, kdy rozumíme konvencím a rozpoznáme jejich odchylky dle obeznámenosti s daným žánrem, typem filmů či rolí atd.) Vše zde má své opodstatnění jenom proto, že se jedná o trendy postupy známé z Forsterových, Haggisových či Iňárrituových filmů, ale zatímco v nich má epizodičnost vyprávění a kauzální (vztah příčina-následek) roztříštěnost vzhledem k návaznosti na určitý typ myšlení či zmapování určitého geopoliticko-národnostně-genderově-sexuálního stavu v omezeném časovém úseku své opodstatnění, zde tomu tak není. Stylisticky pak jde o autenticky se tvářící, ale přitom výrazně estetizovaný potěr, který hlavně nechce rozrušovat nebo znepokojovat, nýbrž posílením jemně vybrnkávacího motivu vyvolat emoce a zprostředkovat metafory, které slouží jako eufemismy a které by pochopil snad i Forrest Gump (manžel: zastřelen /nevidíme, pouze slyšíme, kamera se odklání/ manželka: pád hrnku a rozlití nápoje na zem). A kdyby byl někdo fakt tak pitomý, že by mu nedošlo, vo čem že to jako hele je, tak nám to pro jistotu ještě příšerně nehrající herci (Halle je hysterka i v reálu, u Del Tora pochybuji, že je ono mučednictví pouze součástí role) řeknou... a zopakují, jako kdyby byl divák úplné ťululum. Ale výrobci a prodejci endiaronu a zvracících pytlíků z takových snímků musí mít rádost. (14.09.2010)

Další drama o tom, že někdo přišel o svého blízkého a ztrácí chuť do života. Naštěstí se ale objeví někdo kdo mu tu chuť opět navrátí. Takových filmů už bylo několik desítek a ani tento nepřináší nic čím by z této řady nějak výrazně vyčníval. Kromě skvělého Del Tora předvádějí ostatní herci obvyklí dramatický standard. (12.10.2008)