Zimní host

Tak tímhle debutem si Alan Rickman coby režisér nasadil laťku pro svá potenciální další díla pěkně vysoko. Velmi dobrým tahem bylo obsazení Phyllidy Law do role filmové matky Emmy Thompson, neboť ona je i skutečnou matkou této vynikající britské herečky. Myslím, že se obě v tomto filmu báječně doplňovaly a jelikož větší část příběhu spočívala právě na nich a na jejich vztahu, dost to celkové úrovni pomohlo směrem nahoru. To ale neznamená, že by další herci a herečky nějak selhali, jen jejich "duely" v tomhle filmu neměly až tolik prostoru, díky čemuž je obě uvedené dámy poněkud zastínily. Každopádně se jedná o VELMI zdařilý snímek a já jen doufám, že se od Rickmana-režiséra dočkáme ještě nějakého jiného podobně vyvedeného filmu. (12.10.2002)

Britské, zimní, rodinné, poutavé, soukromé. Klasický klubovkový snímek, který vypráví o vztazích mezi přáteli, milenci, rodiči a dětmi. Vše se navíc odehrává ve studeném šedém Skotsku. Herci úžasní. Pozitiv asi moc nehledejte, je to spíš snímek na zamyšlení. ..a venku stále prší.. (10.05.2013)

Alan Rickman je jako debutující režisér překvapivě vyzrálý, kamera, hudba i střídání jednotlivých mikropříběhu do sebe dobře zapadá. Ale nemůžu si pomoct, nudila jsem se. Hlavní příběh matky a dcery dostal podle mě zbytečně velký prostor, na to, jak se vlastně nic nedělo a nic pořádně nevysvětlilo. Je to sáhodlouhý vyčítavý dialog, který se nijak neposune a zůstává stále ve stejné rovině dorážející matky a vzdorně odporující dcery. A to samé platí pro zbývající tři dvojice. Není tam žádný posun v charakteru nebo odhalení nových souvislostí. KOUSEK DĚJE. Pointa všech příběhů je stejná: zůstaneme spolu. O charakterech postav se toho moc nedozvíme. Některé dialogy jsou nepřesvědčivé - zejména ti školáci, kteří se baví spíše jako zhrzení mladí muži. Přehnaný byl i závěr s chůzí po zamrznutém moři, nejspíš metafora, že končí dětství a budeme se muset vydat do zrádného dobrodružství jménem život. Na divadle to nejspíš funguje, ale zfilmované to působí jednoznačně jako pokus o sebevraždu, která nemá žádnou oporu v předchozím ději. Dvě postarší paní bavící se návštěvou pohřbů byly jen anekdotickým příběhem bez nějakého gagu na závěr (jaký udělal například Neruda v povídce O měkkém srdci paní Rusky). /7. 7. 13./ (07.07.2013)

Jasný dôkaz toho, že Alan Rickman nebol len fantastickým hercom, ale že mal na to byť aj výborným režisérom. Škoda, že tých snímkov nemá na konte viac. Na úspech mu tu v podstate stačili iba výborne hrajúci herci (Emma Thompson - to je istota) a mrazivé prostredie poloprázdneho prímorského mestečka. A samozrejme dialógy, ktoré v prvom momente divákovi nič nepovedia, len sa tak zdá sa, že si postavy medzi sebou trkocú iba také obyčajné, nezáživné veci, avšak keď sa nad tým človek lepšie zamyslí, tak až potom mu dôjde, aké veľké divadlo v skutočnosti videl. A v tom práve bolo to režisérovo majstrovstvo čo sa tohto snímku týka. Výborná a hlavne nezabudnuteľná záležitosť. 80/100 (24.11.2016)

Syngergie. Film předkládající synergii, na niž se i můžete napojit, pocítíte to, ale nevysvětlíte. Vědomí a vnímání lidí z jednoho venkovského kraje, jak přikládá k některým motivům, pojmům, obrazům či představám, jež jimi probíhají v ten samý čas. Oheň, vzdálená země, melodie, porod, cigarety, hemeroidy - smrt - je jedno, kolem jakých uzlíků se právě spřádá jemná tkanina, na níž lze divákovi zachytit cosi jako společný dech... moře zamrzlo, jeho rytmický pohyb však pokračuje na pobřeží, v lidech - probíhají jim v srdcích i myslích stejné záchvěvy, postupující čeření, jako by bylo lze pozorovat běžící vlnu. Synergie. Spojitost. Pospolitost, již není možno dokazovat či hájit (co ví kapka v moři o vlně), o niž se nelze opřít, jíž se nelze dovolat, a která jenom je - uchopitelná a použitelná tak efemérně jako představa, že některá z postav slyší filmovou hudbu. Ale dojemná. *** Nebudu filmu ubírat hvězdičku proto, že se jeví příliš laskavý, lidumilný. Protože není - ten obraz pospolitosti nemá utěšit, každý tak jako tak zůstává sám na svoji bolest, ten pohled je dostupný až povznesenému srdci a mysli, a pak už zase není útěchy zapotřebí. Snímek o společném dechu, spřahání sil, jež tvoří chvějivý obraz viditelný jen z výšky, jež není dostupná těm, kdo se obrazu účastní. Ale přesto, že synergii mohou jen tušit a nikdy se jí dovolat, jedno je zřejmé - představte si to pusto a prázdno, to mrtvé ticho mezi lidmi, tu hrůzu a marnost, rozpadlost, kdyby nebyla. Tenhle film je tak vlastně niterným důkazem její existence, okouzleně ji předvádí, aniž by nás potřeboval těšit, i na tom, jak se tady zalíbezněně usmívám. (23.01.2014)