Synecdoche, New York

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)

Je těžké zorientovat se v Kaufmanově chápání světa. To co představuje Synecdoche, New York se nedá označit za synekdochu jako takovou ale spíše za ideogram plný tradičně bizardních Kaufmanovských trademarků. Minimalismus kontra maximalismus jdoucí ruku v ruce v tomto bezútěšně deprimujícím zato bohémském světě. To co hlavní hrdina vidí nemá vztah k vnějšímu světu. Svět vypadá jinak než jak jej vnímá. Čas jakoby se zastavil a toužebná iluze umírání se tak natáhla na několik předlouhých let vystlaných jedním snem o divadelní hře reflektující skutečný život. Nestačí, že sám člověk je nedobrovolnou součástí tohoto divadelního představení. Ještě, aby se účastnil jeho zrcadlení se v jednom zapomenutém hangáru. Zda-li pak Kaufman nezapomněl při vytváření alternativního New Yorku na budovu z níž vede portál do hlavy Johnu Malkovichovi? Nebo nejede zrovna teď v nějakém výtahu spisovatelka Susan Orleanová autorka románu Zloděj orchidejí či nevedou nitky až k domu Joela Peryshe snažícího se zapomenout na svou lásku Clementine? Synecdoche, New York jakoby spojovala všechny Kaufmanovy předešlé nápady do jednoho jediného divadelního představení, v němž je tak těžké nakouknout za roh. Synecdoche, New York není radostně úchylnou hříčkou jak je zvykem u filmů natočených podle Kaufmanova scénáře, spíše se jedná o hru plnou bolesti a pocitů strachu ze smrti, které doprovázejí každého člověka.7/10 (17.03.2009)

Charlie Kaufman, kdo ho nezná, měl by s tím hned něco udělat. Bůh mezi scénáristy. Jeho díla jsou okouzlující a velmi divná, člověk se musí ponořit do děje a ani to není signál, že se film bude líbit, ale záruka, že ho z hlavy jen tak nedostanete. Myslím si, že je opravdu umění dokázat natočit největší strach, který člověka dokáže ovládnout; osamělost, stáří a smrt. Vše je v tomto filmu pojato neuvěřitelně přesvědčivě, až člověka mrazí při pomyšlení, že v hlouby duše má stejný strach jako hlavní postava. Synecdoche, New York je složitější film, láme hlavy, musíte přemýšlet nejen o tom, co se zrovna děje, ale zároveň vás donutí zamyslet se i nad vaším životem, vašimi obavami a strastmi. Je depresivní, ale i milý. Philip Seymour Hoffman je úžasný herecký chameleon. Zde hraje osamělého vyhořelého divadelního režiséra. Poté, co ho opustí žena i s jejich společnou dcerou, pro něho najednou přestává všechno existovat. Začne daleko více upadat do svých depresí a úzkostí. Do toho je vážně nemocný a máte pocit, že se vám rozkládá před očima. Poté, co získává velký grant za jeho práci, rozhodne se si postavit realistický New York v jednom obrovském skladu. Tato jediná věc, o které si myslel, že by ho mohla s jeho rodinou opět sblížit, je ale zároveň i tím, co ho od ní drží ještě dál. Jeho divadelní projekt New Yorku se stává až tak nedílnou součástí jeho života, že nakonec ani on sám ani diváci nedokáží rozpoznat, kde se realita láme s představivostí. Takže nakonec nikdo neví, zda se vše odehrává v ulicích opravdového New Yorku, nebo toho, který on sám vytvořil. Tenhle film ve mně zůstane asi hodně dlouho, budu se někdy muset podívat znovu. Určitě mi spoustu věcí a smyslů či spojitostí zůstalo utajeno. Toto je film, který se snaží uchopit život. Je zvláštní, zajímavý, smutný i krásný. A já myslím, že se mu ten život opravdu podařilo ukázat takový, jaký je. - "We're all hurtling towards death, yet here we are for the moment, alive. Each of us knowing we're going to die, each of us secretly believing we won't." (05.08.2021)

Premiéra Kaufmanna na režisérskej stoličke a hneď treba povedať, že to roztočil naplné pecky. Ak sa vám nechce naplno, ale vážne naplno rozmýšlať, nechajte to tak. Film vás musí na začiatku vtiahnuť, niečím zaujať, aby vás vcucol, inak ste úplne stratení a po hodine budete z jeho sledovania zničení. Bál som sa na základe recenzií, že ma minie, našťastie sa tak nestalo a spájať si na konci tento monumentálny myšlienkový a architektonický kolos ma patrične bavilo. Hviezdička nižšie za prílišnú zahľadenosť do seba a subjektívny dojem, že film mal 4 hodiny. Ale to sa dá chápať ako zámer, aby sa divák cítil ako hlavná postava, ktorá taktiež stratila pojem o čase. (20.05.2012)

Postmoderní variace na Smrt obchodního cestujícího. Philip Seymour Hofman exceluje jako jako divadelní režisér, který selhal především v režii vlastního života. Jeho manželství ztratilo jiskru, párová terapie nezabírá, práce se stala vysilující rutinou. Jak nasvědčuje scéna, kdy se vidí v televizi, nedokáže vydržet sám se sebou, chce se od sebe oddělit. Kromě mysli selhává i jeho tělo, se kterým už si lékaři nevědí rady. Vše okolo něj jako kdyby bylo otrávené a rozkladu. Jedovatě zelenou barvu má kromě interiérů domova i dceřina stolice a fragmentární je také způsob vyprávění. Hrdinův život není souvislý příběh, ale nespojité zlomky s mnoha elipsami a velkými skoky v čase, o nichž se dozvídáme až zpětně („Už je to rok“). V mizanscéně se objevují zvláštní postavy a dějí bizarní události, kterými se ale nikdo nenechává rušit (hořící dům). Postupně vychází najevo, že se Canden rozhodl svůj nefunkční život proměnit v divadlo. Pokud má být jako autor autentický, musí jít o další tvůrčí selhání. Tomu se ale protagonista snaží vyhnout, proto v rámci tohoto divadla vznikají další simulakra. Ze všech se stávají herci, všichni jsou Candenovým uměleckým projektem. Zdánlivě všední psychologické drama odhaluje další a další trhliny ve své textuře a čím hlouběji se noříme do zákoutí Candenovy mysli i jeho monstrózního, ve skutečnosti neuskutečnitelného a nedokončitelného uměleckého počinu, tím větší od něj zároveň získáváme odstup a společně s hlavním hrdinou spějeme k poznání, že jakákoli snaha učinit nás život výjimečným dílem je marná. Bez ohledu na to, kým se necháme vést, všichni nakonec dojdeme do stejného bodu, a čím dřív pomíjivost života i lidské identity přijmeme, přestaneme usilovat o dokonalost a připoustíme si, že vlastně nevíme, co děláme a kam míříme, tím spokojeněji můžeme dožít. 85% Zajímavé komentáře: kOCOUR, Nathalie, DaViD´82, genetique, daEmoNickY (18.05.2009)