Synecdoche, New York

3* - jako vyjádření zmatení a asi i nepochopení, nikoliv průměru nebo snad průměrné filmařiny. Charliemu jsem doteď rozuměl (alespoň myslím) a 'soucítil'... takže si buď počkám na další film, nebo až mi bude tolik co jemu, tak se pokusím ještě jednou pochopit. Do té doby ale Synecdoche asi nechám být. Pořád ale Kaufmanovi bezmezně věřím! (15.03.2009)

Těžké, hodně těžké.. Charlie Kaufman, jeden z nejzajímavějších scénáristů všech dob (dobře.. tak minimálně dneška), natočil pseudo? opus o perfekcionistickém divadelním režisérovi, kterého neskutečně ztvárnil excelentní Philip Seymour Hoffman. Pro Kaufmana je to režisérský debut (scénář si samozřejmě napsal sám), pro Hoffmana to muselo být bilancování nad tím "co, koho a jak má hrát.." Neříkám, že jsem toto drama pochopil od začátku do konce.. ba neříkám ani to, že jsem ho vůbec pochopil - ovšem údernost emocí (ať už hraných či hraně hraných), kterými na mě zaútočilo, se nedá vyslovit. Charlie Kaufman je minimalistický megaloman, který otevřel svou duši a dal nám do ní nahlédnout - ať už je to duše pravdivá, či vymyšlená. "Synekdocha (řecky syn-ek-doché, sdílená, spolu míněná část) je jazyková či rétorická figura, při níž je název celku použit pro označení části nebo naopak název části pro označení celku. Například 'noční nebe zářilo' místo 'hvězdy svítily' nebo 'pod rodnou střechu' místo 'domů'." "Synekdocha patří mezi tropy a blízce souvisí s metonymií, takže se někdy pokládá za její zvláštní případ. Při přesnějším rozlišování je synekdocha použití názvu části pro celek nebo opačně, použití nadřazeného nebo podřazeného pojmu, kdežto metonymie předpokládá myšlenkové nebo věcné spojení mezi oběma názvy a metafora znamená použití nepříbuzného pojmu z jiné oblasti." (30.10.2009)

Typicka absurdni Kaufmanovina, ktere tak zboznuji. Tezko slovy popsatelne, myslenkove pochopitelne, k prevypraveni uchopitelne. Zanecha hluboky dojem a nuti cloveka premyslet vic nez by chtel - ale v pozitivnim slova smyslu. A spousty tech eci nedojdou, takze uz po prvnim shlednuti divak vi, ze "tohle proste musi videt nekdy jeste jednou". A je pravdou, ze Synekdocha je asi jeho nejsmutnejsim scenaristickym pocinem. A jako rezijni debut bych ji nazval i brilantni. Presto tomu neco malo chybelo, nebo naopak tam bylo neceho az prilis - a to zrejem opravdu one prehnane sebereflexe tvurce v jeho hlavni postave. Odlehcenejsi ton by zrejme snimku v nekolika mistech prospel. Ale to je proste Kaufman, kdyz se do neceho vrhne, nedela kompromisy. Proto bych sve finalni zhodnoceni shrnul jako nekde mezi 4* a plnym poctem. (22.12.2009)

Divné filmy mám ráda. Dokonce nemám žádný problém ani s depresivními divnými filmy. Ale jen pokud si z nich něco odnesu a pokud mě jejich sledování baví. Tady se to zastavilo v půli cesty. Synecdoche, NY je divný film s hodně depresivním příběhem, kdy se celá bizarnost děje stupňuje úměrně s tím, jak se film blíží ke konci. Ne že bych od filmu, který si z velké části zabývá smrtí, čekala nějakou rozjuchanou podívanou, ale od tak vysilujícího filmu bych aspoň očekávála, že na mě zanechá nějaký hlubší otisk. A to se tady nestalo. Je škoda té ubíjející stopáže, protože začátek filmu byl dokonalý. Možná kdyby Kaufman přitáhl uzdu své představivosti, která je náplní celé druhé poloviny, tak by výsledek vypadal jinak. (01.03.2009)

Postmoderní variace na Smrt obchodního cestujícího. Philip Seymour Hofman exceluje jako jako divadelní režisér, který selhal především v režii vlastního života. Jeho manželství ztratilo jiskru, párová terapie nezabírá, práce se stala vysilující rutinou. Jak nasvědčuje scéna, kdy se vidí v televizi, nedokáže vydržet sám se sebou, chce se od sebe oddělit. Kromě mysli selhává i jeho tělo, se kterým už si lékaři nevědí rady. Vše okolo něj jako kdyby bylo otrávené a rozkladu. Jedovatě zelenou barvu má kromě interiérů domova i dceřina stolice a fragmentární je také způsob vyprávění. Hrdinův život není souvislý příběh, ale nespojité zlomky s mnoha elipsami a velkými skoky v čase, o nichž se dozvídáme až zpětně („Už je to rok“). V mizanscéně se objevují zvláštní postavy a dějí bizarní události, kterými se ale nikdo nenechává rušit (hořící dům). Postupně vychází najevo, že se Canden rozhodl svůj nefunkční život proměnit v divadlo. Pokud má být jako autor autentický, musí jít o další tvůrčí selhání. Tomu se ale protagonista snaží vyhnout, proto v rámci tohoto divadla vznikají další simulakra. Ze všech se stávají herci, všichni jsou Candenovým uměleckým projektem. Zdánlivě všední psychologické drama odhaluje další a další trhliny ve své textuře a čím hlouběji se noříme do zákoutí Candenovy mysli i jeho monstrózního, ve skutečnosti neuskutečnitelného a nedokončitelného uměleckého počinu, tím větší od něj zároveň získáváme odstup a společně s hlavním hrdinou spějeme k poznání, že jakákoli snaha učinit nás život výjimečným dílem je marná. Bez ohledu na to, kým se necháme vést, všichni nakonec dojdeme do stejného bodu, a čím dřív pomíjivost života i lidské identity přijmeme, přestaneme usilovat o dokonalost a připoustíme si, že vlastně nevíme, co děláme a kam míříme, tím spokojeněji můžeme dožít. 85% Zajímavé komentáře: kOCOUR, Nathalie, DaViD´82, genetique, daEmoNickY (18.05.2009)