Deset kánoí

Stylem vyprávění a místem, kde se vše odehrávalo, to byla příjemná změna mezi tolika filmy. Domorodci, kteří žili, lovili, řešili problémy mezi kmeny, boje, jejich vyprávění, které bylo tak jako všude na zemi většinou o ženách, byly místy i úsměvné a pro mě oblast zcela neznámá. Voda, voda, nic než voda a bažiny plus krokodýli, takže na noc museli občas spát na vyvýšených místech na stromech, nebo jejich dělání kánoí z kůry stromů, byly pro mě další zajímavou ingrediencí, která mimo vyprávění jedné staré balady, zaujaly mou pozornost. A tanec smrti, který jsem sledovala, mě téměř fascinoval. Věřím, že jestli tihle lidičky někde žijí a já věřím že ano, tak si myslím, že to tam takhle nějak funguje stále. I když ta civilizace se v dnešní době dostává už do míst, kde by mě to ani ve snu nenapadlo. Jo a ten začátek, jak jdou domorodci v řadě za sebou a ten poslední se najednou zastaví a zařve, že nechce jít poslední a jeho důvod, proč, tak tomu směji ještě dnes, když si na to vzpomenu. (13.11.2014)

Úchvatná scéna tance i zpěvu smrti s následným rituálem a celkově často krásné záběry australské přírody drží moje hodnocení těsně nad „vodou“. Převelice zajímavé téma světa australských domorodců se zde dočkalo zpracování s podivným patvarem mezi neustálým monologickým vyprávěním jednoho z domorodců jakoby do mikrofonu v rozhlasu a sledem viditelně aranžovaných hraných sekvencí, které dotvářejí vizuální část. Po 10ti minutách jsem se v duchu ptal, proč film proslulého australského filmaře avizovaný coby dobrodružná komedie působí na mě jako formálně až tuctový dokument s několika pěknými „obrázky“, kde se jedna z invečnějších deviz projevuje v poněkud zvláštním střídání černobílého a barevného vizuálu? Ono pseudo-dokumentární zpracování za mě výrazně ubližovalo celkové atmosféře snímku, do níž se z mé strany většinou ne a ne plně dostat. Neustálý voiceover spíše vytvářel odstup mezi divákem a příběhem, než aby působil obohacujícím dojmem i ve spojení se záběry, které nám obrazem často vypráví úplně to samé. Propašovaný fekální humor australských domorodců, co se každou chvíli baví doslova o hovně nebo o tom, jak jim stojí penis, mi připadal nevtipný a dost strojený, než cokoliv jiného. Starším filmovým klasikám se střetem s australskou domorodou kulturou (Roegova Cesta / Weirova Poslední vlna / Herzogovo Kde sní zelení mravenci) se de Heerových Deset kánoí pro mě v rovině zážitku ani nepřiblížilo. [55%] (19.05.2023)

Cením si už toho, že takový snímek vůbec vznikl. Nahlédnout do kultury a historie nám takto vzdálené civilizace se nepodaří každý den, a když se v unylém projevu vypravěče ( "...a při práci se baví o ženách. Jako vždy." ) jako blesk z čistého nebe objeví hláška "Ta by ho tam teda chtěla." , tak se schutí pobavíte stejně jako zbytek domorodců stavící kánoe. 85% (22.05.2012)

Tohle je prostě pohodička.. Příběh se rozpíná na všechny strany jako větve košatého stromu v květu. Spolu s jemným a laskavým humorem přináší něco málo teorie o tradiční výrobě kánoe, šamanských "hovnopraktikách", poučení o trpělivosti a v neposlední řadě jednu z nejsugestivnějších scén smrti v historii filmu. (19.06.2013)

,,Kdo si prdnul? '' ------ :-) Neskutečná věc. Lahoda! Lovci se vydají na lov hus a sběr husích vajec s dalšími členy skupiny do vzdáleného australského močálu. Během cesty, stavby kánoí z kůry stromů i lovem vypráví jeden z bratrů svému mladšímu bratrovi dávný příběh, který se odehrál ve starých časech. Prostřednictvím příběhu se jej snaží poučit o důsledcích zbrklosti a netrpělivosti jež mohou vést až k válce mezi kmeny. Nejsou to však lovci kdo příběh vypráví, ale je to hlas vypravěče, který vypráví příběh o lovcích jež si vypráví dávný příběh. Tím hlasem není hlas nikoho jiného než sympatického ,,Charlieho'' Davida Gulpilila jehož výslovnost i smích mám tak rád. Kdo viděl pár australáckých filmů, ví co a koho myslím. Je zajímavé, že zatímco potomkům trestanců odvlečených z Anglie do Austrálie rozumím jejich angličtinu méně, aboriginijská anglina je vpoho :-). Celý ten způsob vyprávění byl jednoduše kouzelný i ta jejich mytologie a pravda o zrození člověka a já si to moc užíval. Skvělí byli i herci, nejsympatičtější mi byl bělovousý Birrinbirrin , tlouštík a milovník medu. Ostatní ale byli také úžasní. Jsou to krásní lidé. Bylo úžasné pozorovat, že ač sedíc s holým pozadím v trávě, bosi - řeší skoro stejné osobní problémy jako my. Fascinující byl i obraz. Nejen kamera byla kouzelná a blízké záběry na hlavy herců, ale i fakt, že současnost byla znázorňována černo-bíle, zatímco vyprávěný příběh z dávných časů byl barevný... David Gulpilil své vyprávění stejně jako strom krásně rozkošatil a rozvětvil. A ano, měl pravdu když říkal, že se nás jistě bude zajímat a že se nám bude líbit. Tohle byla další australácká lahůdka a já dávám za 5 husích vajec. * * * * * (04.10.2017)