Princ z Persie: Písky času

Tento film je asi taková záhada jako ucpanej hajzl pro instalatéra. Krach Prince z Persie na všech frontách může překvapit leda ty, kteří neznají Newellovo portfolio. Záhadou zůstává totiž jedině to, jak se tvůrce, který třicet let idloval u polozapomenutých televizních projektů, nachomýtl k sezónním blockbusterům. Vůbec mám dojem, že bychom po nevydařeném duu Princ z Persie a Souboj Titánů měli přehodnotit stanoviska, který jsme zaujmuli k Verbinského pirátské trilogii. Ta představovala vážně míněný pokus o vpašování surrealismu a avantgardy do Hollywoodu, který kupodivu vyšel. Kritiky si sice stěžovaly na logické díry v příběhu a anarchistické dialogy – jenže o to právě tvůrcům běželo. Vezměme si ty dvě mezihry ve dvojce nebo zachraňování Jacka z Pirátů trojek ze 40. minuty, takový intermezzo odbočující z příběhový větve nebylo ani v Mannově Miami Vice, který nechal odvážně vyjet Farella a Li Gong na více než dvacet minut „ven z příběhu", jednoduše se sebrat, a odplout v motorovém člunu za tancem a sexem mimo práci. Opustit vyprávění kvůli projížďce, není to náhodou modernistické gesto? Občas zazní, co se komu může líbit na Gameru a vysokonapěťovým Cranku… tyhle filmy si nevypůjčují prvky z videoher, ale jsou videohrami potud, pokud zavrhují filmové postupy a parametry. Na rozdíl od Prince z Persie, který je ale špatný z mnoha dalších důvodů, ponejvíce proto, že nefunguje dokonce ani jako blockbuster vyvolávající silné emoce nikoli zápletkou a vcítěním do postav příběhu, ale přemírou současných stimulů (bombardování místo dojímavého pohnutí). ____ Jestliže se v televizních seriálech z 90. let často uvozovala interiérová scéna záběrem na exteriér, v Princovi je totéž, jen ten záběr není velikostí celek, ale velký celek, poněvadž jsme na půdě blockbusteru, kde je vše ve velkým měřítku. Dramaturgicky jde ale o totéž. Nelze se ovšem zbavit pocitu, že krásný velký celky nedrží pohromadě s pohublým děním. Jednoduše se tu staví na hlavu zásada, která velí skloubit práci jak na environmentu, tak na jeho obyvatelích. Tady zůstává u prvého, pochopitelně proto, že to neměl na starost chvastoun a mastičkář Newell, ale grafici s výtvarníky a lidi přes výpravu. Ta písnička je pořád stejná: buďto nabízí film monstrózní lokace a prázdné nitro postav, anebo monstrózní nitro postav a prázdné lokace. Do první kategorie patří tzv. expanzivní filmy, všechny ty historický fresky jako Spartakus, Ben Hur, Kleopatra, včetně týhle srágory, do druhý existenciální bergmanovský rozpoložení. Pak jsou tu samozřejmě géniové jako Scorsese, který dbá v Letci jak na prostředí, tak na postavy. Je to nicméně hlavně režisér, kdo dává filmu výslednou sjednocující podobou, kdo je zodpovědný za konečnou kvalitu a usměrňuje rozkošatělý štáb. Proto je Tango a Cash pravděpodobně nejlepší akční buddy komedie vůbec, protože za ní stál virtuóz Končalovskij, velká ruská duše, žádná fajnovka, co šoféruje v rukavičkách a voní si auťák papundeklovým stromečkem, ale režisér, který před americkým exilem sesbírával ceny v Cannes a byl tudíž s to vtisknout béčkové story prvojakostní parametry. Ze stejného důvodu je postmoderně střižený Poslední akční hrdina x-kát lepší než koncepčně příbuzný projekt Expendables, protože Sly není při vší úctě ani McTiernan, ani scénárista kalibru Shanea Blacka, který stál namátkou za meta-noiry Posledním skautem nebo Kiss Kiss Bang Bang. Pracant a rutinér Newell do téhle smetánky zatím nepatří, bude-li kdy vůbec. Ačkoliv moc talentu nepobral, je k neutahání, je to typ člověka, kterého jeden den pohřbíte, abyste ho druhý den našli dočista exhumovaného pospávat na vašem zápraží. Na áčkový blockbustery nicméně nemá, neboť – jak říkával můj tatínek – z psa slanina nebude, a když se s nima spustí, vylejzaj mu z toho narozený mrtvoly bez srdce a bez koulí, a hlavně bez chuti. Něco jako prošlá paštika. (Bouřlivý potlesk.) Marnost nad marnost, všechno nad marnost! (Pochvalné výkřiky a souhlasné volání ze všech stran.) Otče, odpusť mu, neboť neví, co činí. (06.10.2010) (méně) (více)