Interstellar

Velkolepá cesta za novými světy, která skrze moderní vědecké poznatky bere vše od nejspodnější podlahy až po nečekaně fantaskní rozuzlení. Není třeba dodávat, že Nolan velkolepostí a uhrančivostí svého vyprávění předčí zbytek světa, takže když se k tomu přidají vynikající herci, hravě zapomenete na trošku nezvykle vysoký tlak na emoce... Po dalších dvou zhlédnutích upravuji názor i na ty emoce, najednou mi přijde, že k filmu patří. Interstellar se mi jeví jako neskutečně krásný film a jsem rád, že i přes počáteční cynismus jsem si našel cestu k tomu spatřit v něm - stejně jako v ostatních filmech Nolana - dokonalost. 10/10 (08.11.2014)

Komentář obsahuje spoilery, takže by ho neměl nikdo číst, jelikož nic nepochopí. O tomhle filmu se ne až tak dobře píše, jako se o něm potom skvěle diskutuje v hospodě. A že bylo o čem. Dobré je vypravit se na film s někým obeznámeným v matematice nebo fyzice, diskuse pak bude o to zajímavější. Ne ani tak pro samotnou zápletku, pokud člověk věnuje trochu pozornosti světu "science" a ne jen "fiction", nemělo by mu alespoň v obecné rovině porozumění dělat potíže, ale proto, aby si popovídal taky o tom, co z toho by nemusela být jen fiction. Nebo o tom, jak nacpat čtyři rozměry do tří. To byla asi nejpromyšlenější scéna filmu. Jak do toho člověka uvrtat, aby se neztratil. Musí se mu jeden ubrat, takže může do kteréhokoli času, ale stále do stejného místa a kam jinam než do knihovny. Hezká myšlenka s tím, kdo jsou to ti "oni", co nám pomáhají. Problém jsem spíš měl s motivací jedné z postav (sabotéra, co nedokázal snést omyl) a jedna postava mi tam zase chyběla, konkrétně milý paní doktorky. Měl tam dost zásadní roli a přitom se tam vůbec neobjevil, to mě trochu zklamalo. Ještě jedna věc, to jsme s kamarádem nedokázali rozhodnout, jestli z děje vyplyne, ale podle mě je v tom chyba, nemůžu si pomoct. Takže naše budoucí já nám postaví červí díru do galaxie s našimi potenciálními budoucími domovy, ze kterých si musíme vybrat ten pravý. Musíme k Saturnu, proletět červí dírou, pak odvysílat zpoza horizontu události prostřednictvím gravitace údaje, abychom dořešili rovnici, na základě které postavíme nové vesmírnéí stanice ve stylu Ráma pro cestu na nový svět - bylo by asi moc složité, kdyby ten portál postavili budoucí lidé rovnou na novou planetu? Nebo to má symbolizovat, že díky tomu jsme se to vůbec mohli naučit a kdyby nám to postavili rovnou, vlastně bychom nepřežili, protože bychom se nenaučili jak to udělat? Možná, možná nepotřebujeme Eso Rimmera, nebo aby někdo napsal domácí úkol za nás, ale aby nás namotivoval a nás to bavilo spočítat samotné. Zmatení? Vy co jste viděli byste neměli a vy co ne máte smůlu, já vás varoval. Jo ještě jedna poznámka. O nějaké mezinárodní kooperaci tu není ani řeči, všude vlají vlajky americké, ale na druhou stranu je tak film aspoň upřímný a neztrácí absolutně čas s politickou korektností. Tak jo, dám plný počet i s výhradami, protože to, že ještě tři hodiny po skončení filmu bych o něm s chutí debatoval, je přidaná hodnota. Update: Neil deGrasse Tyson o Interstellar. (08.11.2014)

Autorská vize v zajetí mainstreamu. Nolan mi připadá stejně jako hlavní postava filmu na pomezí dvou světů, z nichž si nedokáže vybrat a celou dobu balancuje na hraně. Jsou tu na jedné straně určitá očekávání cílové skupiny o srozumitelných vyprávěcích postupech vhodně modifikovaných, na straně druhé tvůrce se statusem hitmakera, který se snaží zformulovat autorskou vizi o lidském poznání a cestě až za jeho hranici. Funkčně zkombinovat a propojit tyto dva tvůrčí přístupy je z mého pohledu velmi obtížné, ne-li nemožné. Přece jen by si měl film zachovat jistou dávku mysteriozity a nevyjasněnosti, čímž se otvírá divákovi možnost vícero interpretací. Interstellar divákovi na výběr příliš nedává, paradoxně mi zde často kritizovaná doslovnost (a ani zkratkovitá pozemská část) tolik nevadila, i když redundantnost některých informací je u Nolana poněkud zarážející. Zklamání vnímám především na straně scénáře - výhrad mám celkem dost, pro příklad uvedu alespoň tři: a) až nesmyslně napasovaná Damonova zápletka na planetě Dr. Manna, která se sice stala katalyzátorem pro následující dění, ale tvůrci bezesporu mohli vymyslet elegantnější řešení; b) epizodka Caseyho Afflecka jako naštvaného bratra (podobný důvod viz bod a); c) úplný závěr - jednak strašně "happy endingový", jednak z hlediska plynutí času a relativity nelogický. Výsledný tvar filmu naplnil má očekávání tak na 75%, takže poměrně velké zklamání. (09.11.2014)

Na nit teoretického fyzika Kipa Thornea navlečené korálky Vesmírné Odysey, Zemeckisova Kontaktu, Metropolis, Blade Runnera, Vetřelce a událostí z období hospodářské krize v třicátých letech minulého století (Dust Bowl). Nebo taky lehce metafyzické rozjímání současného guru filmového časoprostorového kontinua nad tématy lidská síla, lidské slabosti a neuchopitelný šestý rozměr zvaný Láska.. Oceňuji, že snad poprvé v kariéře vsadil nějaké žetony i na emoce (přičemž nejsilněji cupující moment přijde už na konci první čtvrtiny v podobě odjezdu a nadzvednutí deky na sedadle spolujezdce), jenže profesor Nolan má zároveň i dva (dá-li se to tak napsat) stupňující se problémy. Jednoduché věci balí do nerecyklovatelných midcultových obalů a nabízené oční vjemy jsou přerůstány těmi od Hanse Zimmera (markantní u scény připojení k poškozené Endurance). Nicméně chápu, že se najdou tisíce paralelních světů, kde to bude považováno za ctnost.. Kdo si v jistý okamžik nevzpomněl na Listera, jak po šesti plechovkách odporně silného ležáku hraje vesmírný kulečník, tak lže a nebo v kině seděl ve stavu euforie.. (10.11.2014)