Dobrodružství

0/10 Podle me by se tento film mel jmenovat Utrpeni, protoze by pak presne vystihoval divakuv pocit pri jeho sledovani. Kdyz Antonioni, tak jedine v anglictine - ehm, teda presneji v americkem obdobi - toto fakt nejde, uz po prvnich deseti minutach jsem to musel vypnout a jit spat. Pak jsem tomu dal dalsi sanci, ale po dalsich deseti minutach se situace opakovala. A pak jeste dvakrat - takze priznavam: nevidel jsem to cele a jsem na to patricne hrdy. (02.11.2009)

Když odhlídneme od naprosto fantastickýho zpracování, např. co záběr, to krásná černobílá fotografie, zajímavej hudební doprovod, opravdu skvělej výkon Moniky Vitti, tak zde máme vlastně takovou filosofickou filmovou esej, řekl bych že ovlivněnou existencialismem a nastupujícím postmodernismem (možná, že určitý postmodernistický pohledy pomáhal Antonioni i formovat), ovšem existencialismem jinýho typu než třeba Sartrova, ten by byl příliš intelektuální. O Antonionim se sice říká, že to byl racionalista, ale podle mě mu jde hodně o emoce (nakonec byl to přece jen Ital), ukazuje důležitost emocí, důležitost pozitivních emocí, který by byly východiskem z odcizení, v němž se nachází jeho hrdinové, v tomto případě Claudia (M. Vitti). A dále nádherně zkoumá ženu, rozumí jí a jeho ženy jsou vždy stvoření emocí plná a po emocích toužící. Dobrodružství je kritikou, kritikou společnosti, smetánky, pohledu mužů na ženy, falešnosti, mělkosti, ale zároveň je výzvou k opaku tohoto všeho. (29.08.2007)

Jeden z vrcholných příkladů italského uměleckého filmu šedesátých let, kde se tvůrci snažili nastínit problematické vztahy a milostnou náturu tehdejší společenské smetánky. Antonioni nám pozvolna a metodicky předkládá jednoduchý příběh o jednom milostném trojúhelníku, který okořeňuje mysteriózní zápletkou a svým mnohoznačným vyprávěcím jazykem nutí diváka přemýšlet o viděném i tušeném, o vyřknutém i zamlčeném, o čistě subjektivním i tajuplně iracionálním, podobně jako u své pozdější Zvětšeniny. Někomu se to logicky může zdát jako rádoby umělecká báchorka zaměřená na hmotná ocenění na nezávislých filmových festivalech, ale já osobně jsem se právě zásluhou všech myšlenkových asociací dokázal do příběhu dostatečně ponořit a ignorovat jeho emocionální strohost i plytkou romantickou přeslazenost. 75% (24.11.2015)

Dobrá zápletka na začátku, kde tempo ještě nevadí, ale to, co se s filmem pak stane, je prostě méně zajímavé než to, co se z něj stát mohlo. Michelangelo Antonioni je v tomhle díle nesmírně rozvláčný a i když je tempo pomalé, dokáže spíše hladit, než nudit. Bohužel ani to nezabránilo, aby se snímku nepodařilo mě více zasáhnout. (30.03.2015)

Antonioni má dokonale jasno v tom, čo urobí a ako to urobí. Anna, Sandrova milenka a Claudiina priateľka sa stratí na mieste, ktoré úkryt neponúka. Zreteľne sa tu črtá metafora toho, že Anna sa stratila "sama v sebe", v kunderovskej "neznesiteľnej ľahkosti bytia". Postupne sa objavujú indície, že Anna bola videná na rôznych miestach, takže sa Sandro a Claudia vydávajú hľadať ju. V skutočnosti len idú "v jej stopách", strácajú sa sami v sebe. Prechádzajú priam mytologickým prostredím Lekárne, obchodu s farbami, v kostolnej veži obdivujú scénografické kvality okolitého mesta ("fasády") a komunikujú prostredníctvom zvonov, hoci si rozhodne majú čo povedať, dostávajú sa na "hluché miesto", do dediny s mŕtvolným tichom, divnou ozvenou a strašidelnou metafyzickou architektúrou, na samom konci sa ocitajú "na šikmej ploche", ktorou je stanica autobusov s klesajúcim terénom. Toto všetko pochopiteľne nie je žiadna zábava, no zábava tu rozhodne nebola cieľom. Vlastne si momentálne nedokážem vybaviť jediný umelecky skutočne hodnotný film, ktorý by ma pobavil, tak ako trebárs Burial Ground alebo Evil Dead. Tí kolegovia, ktorí sa orientovali výlučne podľa názvu a evidentne čakali Indianu Jonesa riešiaceho záhadu megalitov na Veľkonočnom ostrove si svoje sklamanie zaslúžia. Antonioni mal na mysli avantúru, románik, a aj to so silným ironickým odstupom. Road movie, ma molto strano. (25.02.2009)