Kvílení vlkodlaků

Nejlepší díl celé série s přibaleným dárečkem v podobě skvělé Dee Wallace. Filmy o vlkodlacích jsou většinou otřesné a jen málo který z nich má na lepší než průměrné hodnocení. Najdou se mezi nimi samozřejmě i vyjimky, ale mnohdy jde spíše jen o trapnou přehlídku nepříliš vábivých speciálních efektů. Tentokrát mě film potěšil nejen svým příběhem, ale i docela zdařilou přeměnou. Lze zde samozřejmě vidět i kýčovité scény a momenty, ale i tak jsem se u toho docela bavil. (14.02.2011)

Snad poprvé jsem od Danteho viděl nějaký vážně se beroucí nerodinný film a dopadlo to celkem blbě. I přes pár zajímavých prvků a dobrých nápadů v rámci žánru mě to za celou dobu neoslovilo, nebavilo, žádnou silnější atmosféru jsem tam taky necítil, scénář mi přijde chatrný, postavy mi byly úplně ukradené... Zvlášť první polovina mě vůbec nebavila, ta druhá na tom byla o něco líp a jen kvůli ní se to u mě vyšplhalo na ty dvě hvězdy, ale jinak mě to zklamalo a to jsem od toho ani moc nečekal. 2* (08.08.2022)

Tak tohle jsem vůbec nepobral ... ani nechápu úspěch tohoto horroru a následující 3 (prý ještě horší ...) pokračování ... Půl filmu úplně o ničem. Půl filmu někde na farmě s vidlákama, vůbec žádný děj, scénář, posouvání děje, vysvětlování o co vlastně jde, kdo je hlavním hrdinou filmu atd. Najednou mi tam vybafne vlkodlak bez jakékoliv scénické hudby a gradace (měl jsem na hlavě kvalitní sluchátka), takže se ani neleknu. Trapné vyústění v objevení se postavy, která všechny pokosí puškou (ale do té doby ve filmu skoro nehrála), finále docela vtipné ... Ale prostě divný, nezáživný, nudný horror. Ani ty triky nebyly nic moc plus absolutní absence gore až na tu useknutou ruku. Oproti Americkému vlkodlakovi v Londýně (1981) slabá nevýrazná nuda ... (26.03.2009)

Howling 2 byla vtipná blbost s ninjakrytinářem a podobnýma věcma, ale první howling si jakože svou vážnost dokázal udržet, akorát se dost vlekl. Na to že je to tak krátký z toho šlo docela spaní a to hlavně v první půlce, kde se skoro nic neděje. V druhé půlce to zase přehánějí s maskama a animovanýma figurkama a zase pěkně vlekle. Snad v žádným filmu se vlkodlak neproměňuje tak pomaloučku jak tady :). Skoro to teda bylo na ** ale ten konec to vytáhl dost, protože byl vtipnej a byl tam i Wookie s čumáčkem :). (21.01.2013)

S významnými vlkodlačími filmy jako by se na začátku 80. let tak trochu roztrhl pytel. Joe Dante (později natočil např. Gremlins) se rozhodl konkurovat trháku American Werewolf in London Johna Landise snímkem THE HOWLING. Do týmu se mu podařilo získat i renomované specialisty Roba Bottina a Ricka Bakera, kteří odvedli vynikající práci právě na maskách v Americkém vlkodlakovi. Nutno ovšem dodat, že tentokrát nebyl výsledný efekt zdaleka tak přesvědčivý jako v Landisově filmu. Přesto nelze Howlingu upřít jisté kouzlo, kterému ve své době podlehlo nemalé množství diváků. Poměrný úspěch zajistil filmu i několik pokračování. Vytí vlkodlaků od svého vzniku nechybí v žádné horrorové encyklopedii, a bývá často vyzdvihováno předními kritiky. Je velice zajímavé srovnávat při čtení Encyklopedie fantastického filmu (vyšla v roce 1993 ze spolupráce časopisů Cinema a Ikárie) názory těchto publicistů s míněním našeho předního scifisty Pavla Beneše. Podle něj Howling nevyváženě balancuje na hraně mezi parodií a horrorem, kdežto jeho zahraniční kolegové pokládají film vesměs za vydařený počin: „Opravdu hrůzostrašný snímek, který je něčím víc než pouhou sérií šokujících vražd. Kdyby měl známější herce a o něco lepší scénář, mohl být živoucí klasikou“, tvrdí R. E. Geis z britského časopisu Screen International. Film na tuzemského (horrorové mytologii nepřivyklého) diváka, působí skutečně místy trochu obskurně, což způsobuje podvědomé nutkání hledat v něm parodickou rovinu. Tomuto dojmu by mohlo napomáhat i množství vtipných narážek a odkazů (kreslená Červená Karkulka v televizi, diskžokej Wolfman Jack, výtisk Kvílení Allena Ginsberga atd). Jedním z nejpodivnějších zážitků, jaké The Howling nabízí, je pohled na párek pářících se vlkodlaků, prskajících rozkoší. Naopak asi nejsilnějším (možná nechtěně filozofickým) momentem zůstává scéna, v níž se jedna z ženských hrdinek promění v přímem televizním přenosu ve vlkodlaka, a my sledujeme následný rozhovor štamgastů v baru: „To bylo jen v televizi. Nebyla to skutečnost!“ tvrdí jeden. A druhý mu s klidem opáčí: „To ještě neznamená, že se to nemohlo stát.“ [Napsáno v září 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.] (01.09.2007)