Strom života

Prvních dvacet minut jsou kamera i střih dech beroucí a příběhové střípky příjemně mnohoznačné. Jenže pak se podíváme do vesmíru, do prehistorie a zase zpátky a nic se nemění. To jen hlavní příběh stojí celou dobu na jednom místě s neústupným Pittem v čele. Malickovo osobní pokání nesdílím a jen velmi těžko proto odpouštím spirituální podtext (který vcelku nepokrytě přechází do náboženské agitky). Je to jako sen, jako vzpomínka. Jenže cizí a tím pádem se žádná průvodní emoce nedostaví. (26.01.2012)

Unikátní film, který plyne jako úchvatný tok pomíjivého života na naší planetě, přičemž mnou během těch dvou hodin prošlo takové množství obdivů, emocí a myšlenek toho nejtěžšího kalibru, až bych se nejradši rozplynul už teď hned. S hodnocením si nevím rady, dějovost mě ale paradoxně spíše zmátla, faktor Boha též. Nemyslím, že se s TREE OF LIFE vidíme naposled. (11.05.2013)

Podobenství, které ostatní pobuřuje, je pro mě výzvou i lákadlem. Strom je nálož, pravda, ale zároveň automat na poetiku, ladnost a svobodu projevu, byť někdy smrdí Biblí. Je to ručkování na tenké větvi, ale Malick dokáže film zajistit pevnou ideou, obrazovou symfonií a hudbou, která snad byla v prvopočátku stavby filmu, a já mnohdy oněměl, nekecám! Každé filmové políčko má účel a rytmus a ve výsledku se ta událost stane kaleidoskopem Života, čili ne, nelituju té výzvy! (24.07.2011)

po prvním zhlédnutí na MFFKV: Stejně jako při rozhovoru s nefanaticky věřícím člověkem se i při sledování Malickova kreacionistického vyznání dostavují smíšené pocity respektu, úžasu i pochybností a rozčarování z nemožnosti argumentace. Dílo na jedné straně zaujme režijní jistotou z hlediska inscenování sekvencí a celkové vizuální koncepce, ale současně překvapí svou plochostí. Jobovský obdiv k velikosti božího stvoření se mísí s primitivními postoji jak z nedělní školy ("Tam bydlí Bůh" ukazuje matka na bílý mráček na nebi) a kýčovitě odpuzujícími obrazy ala Strážná věž (celé finále o shledání v nebi je jak oživlá ilustrace z nechvalně známého jehovistického plátku). Jestliže Malick v "Tenké červené linii" impresivně odhaloval střet člověka toužícího po harmonii s hororovým chaosem války a v "Novém světě" zase dával publiku pocítit ohromení z lásky a nových světů tentokrát stejným způsobem přináší vhled sám do sebe coby věřícího. Zatímco předchozí snímky pojímaly obecná témata, tentokrát je potíž v omezenosti (ve smyslu ne-univerzálnosti) křesťanského pohledu na svět, jeho stvoření a jeho fungování z hlediska lidského života. Potíž není pouze v úctě k Bohu místo Buddhy, Ganéši či mnohých dalších. Rozmáchlostí, doslovností a znakovostí navíc Malickova vize připomíná barokní katolictví, s čímž se naopak neztotožní lidé preferující spíše vnitřní kontemplaci a víru stojící stranou institucionalizovaných kódů. Ač autorská sebestřednost nedosahuje odpuzujících rozměrů jako u Kima Ki-duka v jeho stominutové honitbě "Arirang", zůstává "Strom života" dílem, k němuž nelze nic říct - stejně jako církev prostě lidi polarizuje na věřící a nevěřící. ----- o dekádu později: Názor zůstává, jen hodnocení se mění. Nikoli z důvodu pokání nebo měknutí mozku, ale protože navzdory všem racionálním výtkám některé výjevy a emoce přetrvávají napříč uplývajícími roky. Filmové kvality a osobitý styl mistrovského režiséra prostě Malickovy nelze upřít. (06.07.2011)

Nejvíc cool na tomhle filmu je, že se tam vyskytují dinosauři. V přírodním fetišismu je to na stejném levelu jak Valhalla Rising. Záběry jsou opravdu nádherné a poetické. Malick ale perfektně dovede navodit atmosféru všech prostředí, klidně i industriálních a dokonce fungují plynulé přechody mezi lesy a korporací aniž by to narušilo atmosféru. Zároveň kamera je brilantní, téměř neustále v pohybu, když si kluci hrají, tak je taky hravá zběsile zoomuje a občas rychlý střih a furt něco. Když jsou záběry na planety, tak je opuletně statická. Hudba taky super, občas vyvolává mrazení v zádech. Jako videoklip ten film funguje dokonale. Řemeslně je prostě perfektní. Jenže to nemá děj a je to hrozná nuda. Bez rychloposuvu nekoukatelné. Prostě se tam fakt nic neděje. Jen náhodné situace. Táta v kariéře neuspěl, tak je tvrdej na syny. Máma je hodná a to je fakt vše.Strom života bych prostě nikomu nedoporučil. Jestli chcete krásné záběry na přírodu, koukněte se na Earth od Attenborougha tam jsou ještě milionkrát lepší. A jako rodinné drama z 50. let vám lépe poslouží např. Revolutionary Road. (16.10.2011)