Zvětšenina

Nejlepší scénou je podle mého názoru zvětšování té osudné fotografie a odhalení vraždy. Ten film klade tolik otázek k zamyšlení. Co se týče toho závěru, tak si myslím, že hlavní hrdina se dosud se stranící společnosti nakonec se do té společnosti dostal (šel hrát tenis). Skvělé použití hudby. Určitě si film pustím znovu (někdy). Musím vychválit atmosféru a všechny tvůrce včetně herců a pana producenta Carla Pontiho. Originální titulky. (13.09.2007)

Zvětšenina je velice matoucí, žánrově těžko zařaditelná podívaná, která pokládá spoustu otázek, na které musí hledat odpověď sám divák. Mysteriózní příběh o fotografovi, který přestává vnímat realitu a čím dál víc se odcizuje lidem okolo sebe. Duchovní útěchu získává focením momentek, které sbírá kvůli své knize. Jednoho dne však vyfotí cosi, co vypadá jako vražda. Mám rád tyto typy filmů, které jsou lyrické, předností je výborná kamera a obrazové kompozice a divák je vhozen do mlýnku, ze kterého mu jde hlava kolem, přičemž nemůže oči odtrhnout od obrazovky snažíc se sebevíc. Velice zajímavá je scéna v klubu. V době, kdy se ve Velké Británii začal naplno rozjíždět big-beat a získával čím dál více příznivců. Publikum nehybné, jako socha, strmě pozorující rockovou kapelu, bez jakéhokoliv náznaku emocí. Bouře nadšení propukne až ve chvíli, kdy jeden z hudebníků rozmlátí kytaru a hodí jí do davu. Vše pak podtrhuje závěr na tenisových kurtech s partou mimů, předvádějících utkání s asistencí hlavního hrdiny (fotografa) - to se musí vidět. Výpověď doby, mrazivá výpověď 60. let. (17.03.2012)

Je náš život imaginárním tenisovým matchem, kdy děláme, jako bychom žili? Víme proč žijeme a co to znamená? A co vlastně víme o svém životě, natož o životech druhých? Gnoseologický problém existence bytí - kdybych to chtěl nějak filosoficky znejasnit, ale u tohoto filmu se filosofování neubrání nikdo, komu v hlavě zbývá byť jen špetička mozku. (08.07.2005)

...Nakonec je to (zase) všechno jen hra... že . . . O Zvětšenině bylo za všechna ta léta od jejího natočení různými filmozpytci i všelijakými těmi mudrlanty řečeno snad vše a ještě víc, co snad ani není pravda (stačí si přečíst třeba jen plácy zde v ::obsah/info::), takže asi nemá cenu nosit další dříví do lesa. A tak je dle mého spíš jen škoda, že tenhle film za víc jak čtyřicet let přece jen malinko zestárnul - a taky má své (pozor dámy a páni adoranti z kavárenských kruhů ;-) mouchy. Třeba tak, jako stará fotografie, na kterou léta serou mouchy... Každopádně však je dobré si ho tak jednou za deset let znova pustit, už jen pro jeho filmový antonioniovský styl - a taky pro tu dávno minulou, blazeovaně hashmarihuanovou mondénní atmosféru (londýnských) uměleckých kruhů šedesátých let, šustění listí na stromech v parku (sakryš, tam bych se taky fakt chtěl někdy podívat) a skvělou >beatově< jazzující hudbu Herbieho Hancocka - včetně minikoncertíku (jó, takhle se kdysi dělal >culture placement< ;-) mladinkých starých dobrých The Yardbirds... :-D . . . Zvětšenina zkrátka není dokonalá - ale každopádně je nezapomenutelná, dobová filmařina v tom nejpoctivějším smyslu slova. Tak co na tom ještě chcete víc chápat (?) ! . . . Čtyři a půl hvězdičky za film - a aniž bych chtěl nějak zvětšovat těch pár mnou subjektivně vnímaných nedostaků (třeba i trošku v logice děje) - zaokrouhleno bez výčitek dolů. - - - P.S. No a taky nelze opomenout onu roztomilou pársekundovou scénu s tehdy sladk(vn)ou >manekýnkou< (jo, tak se tenkrát u nás těmhle holkám říkalo :-) Verushkou ( http://en.wikipedia.org/wiki/Veruschka ), děvuškou, která si krátce před koncem filmu (ve scéně kde panstvo paří) stylově sjela trip >do Paříže< ... ;o) (27.04.2007)

Nevšedný obrazový zážitok naznačujú už úvodné titulky, kedy v ploche písmen prebieha zebrovito zachytený obraz pohybujúcej sa ženy - odlišný od scenérie za titulkami. Nasleduje kompozične a pastelkovo sýte vykreslenie prostredia mondénnej anglickej mestskej smotánky 60. rokov, zachytením dňa a noci jedného z jej príslušníkov. Antonioni si však bohužiaľ neodpustil typický znak jeho tvorby - nadnesenú cynickú nudu, dokonale precítenú prázdnotu a podivný záujem-nezáujem o objekty živé či neživé. Divák je nútený pretrpieť si ubíjajúce pocity umeleckej smotánky veľkomesta zároveň s hlavným hrdinom, bez nadhľadu, či humoru. Riedky dej plynie vééľmi pomaličky, vyžíva sa v ukázaní bežného dňa fotografa, kde dominuje potácanie sa odnikadiaľ nikam... Tieto stojaté vody nerozvíri ani v náhlej inšpirácii prinesená vrtuľa z akéhosi starinárstva. Na druhej strane línia odkrývania zdanlivo zjavných významov, reality odrazu (koľko len sa pracuje vo filme so zrkadlovou realitou), vnímanie zdanlivo videného, či počutého spolu s majstrovsky zachytenou atmosférou nevysvetlenia dávajú tejto, vo veľkých časových plochách až neznesiteľne zdĺhavej, podivnosti plusové body. p.s. Tak skvele zachytený šum vetra v mestskom parku, prasknutie vetvičky, tajomno za sýtozelenými kríkmi som už dlho nevidel a pri sledovaní Zväčšeniny ma vždy dostane. (21.07.2005)