Svatej z Krejcárku

"Já na ně dřu, a voni vo mně rozhodujou. A eště mě urazili!" *** Hluboce odvážný a režimu několikanásobně nebezpečný film, rebelující jak svobodomyslným furiantstvím a fanfarónstvím Martinovým (však jmenovec boha Marta je ze své podstaty bojovný), tak v jiné rovině i hřejivě lidskou spolehlivostí, poctivostí, mírnou udatností, snášenlivostí a vřelou příchylností Lájoškovou - a v těch nejsilnějších momentech i chápavým opěrným přátelstvím mezi oběma (či vlastně všemi) mužskými protagonisty a taktéž propojením, až splynutím obého v Magdině zároveň divoké a vzpurné i mateřsky milostné povaze (ostatně ani ona se nejmenuje po Marii Magdalské náhodou). *** A vůbec, nepodmíněná velkorysost a pochopení pro různorodou utvářenost nevázaných, nezkrotných, snivých povah tu ukazuje cestu, ono vysokomyslné nazření, že s dostatkem ochoty a vůle všecko a všecky lze zahrnout do vzájemné starostlivosti a může doopravdy být spolem krásněji - může... pokud je toho vůbec v lidských silách napořád dosáhnout ve všem tom mužsko-ženském tření a napětí, když je tak lehké a svůdné propadnout pohrdání a ubližování těm druhým divochům, již se zdají být příliš rozčilující a na něž lze házet vinu za těžkost a neschůdnost života. *** Vtáčata, siroty a blázni jinak, jinak, tíživěji i živěji, realističtěji a melancholičtěji, pokorněji i rozmáchleji. Životem a hladovou touhou po žití nabité dílo ve všech nuancích, pro něž skoro nejde vydržet zůstat naživu. A režim tu dostává jen tak bokem ťafku za ťafkou jako něco, co se při všem tom divokém zápolení vůbec nebere v potaz jako reálná možnost. *** Divím se upřímně, že tenhle film není známější a slavnější, postavy rozežité Kotvou a Peterkou jsou naprosto nezapomenutelné a film se pohybuje na velmi tenkém protirežimním ledě s takovou radostnou a živelnou suverenitou, že člověk úplně slyší, jak se zvedá protivítr a burácí. (13.09.2020)

Zasutý poklad. Fest bizarní mix - něco mezi Valčanovovou Tváří pod maskou, Šimkové-Plívové Tony, tobě přeskočilo a Jakubiskovými Vtáčkovia, siroty a blázni. Havelkova hudba to hodí zas úplně někam jinam a scény s Peterkou zas úplně jinam. Viděl jsem tam režijní rukopis Brynycha i civilní herectví Činoheráče. Vynikající Kotva a felliniovská Vysloužilová. Celkově velice překvapivé! (26.02.2017)

Je až neuvěřitelné, kolik kvalitních filmů přinesla slavná československá nová vlna a jak moc to kontrastuje s marasmem současného českého filmu.  Film je jakýmsi  až bizarním leporelem svérázných postaviček z žižkovské periferie, přičemž velkou roli tu hraje i nadsázka až na hraně reality a snu. Zároveň svou syrovostí onen tehdejší žižkovský svéráz asi dost věrně odráží. Snímek, který byl ve své době jen jedním z mnoha podobně kvalitních, přičemž se jiné zapsaly do povědomí mnohem výrazněji a trvaleji, úroveň současné české kinematografie i tak hravě převyšuje o několik tříd. (09.04.2022)

Jestli tento film nenaplnil ocekavani do nej vkladane, tak bych chtel velice rad poznat ty paprdy jejichz ocekavani zustalo nenaplneno. Jedna se o grandiozni, tragikomicky pribeh,jenz vsak nemuze zkoncit jinak nez SEKEROU. Vaclav Kotva v roli pana Ciny nas vede pouze a jenom jeho osobni cestou,na ktere je doprovazen svymi kamarady v cele s Martinem - Frantiskem Peterkou. "Ano jsem stastnej. Opravime strechu a pojedeme v zime na hory,mam na knizce deset tisic..." (05.01.2009)

,,Stejně se všichni sejdem až v hrobě! My mužský si na sebe nikdy nenajdeme čas." V kontextu rozmanité a bohaté čs. kinematografie (byť mnohdy trezorové) na přelomu 60. a 70. let se ani příliš nedivím, že tenhle film v době vzniku diváky nezaujal a krátce po premiéře okamžitě zapadl i bez zařazení do trezoru. O to více ho jde docenit s odstupem mnoha let pro velice osobité zobrazení člověka z lidu uprostřed socialismu, kdy tenhle svět trpěl periférními jedinci nacházejícími zálibu v chlastu, buranské zábavě či cizoložství stejně jako kdykoliv jindy (i dnes). Jen ne v každé době byla samozřejmě možnost točit filmy s podobnými tématy. Svatej z Krejcárku je hodně svéráznou tragikomedií, která nešetří černým a absurdním humorem či přímo bizardními výjevy (hodně se mi líbila třeba scéna, kdy bujarou zábavu tří pánů v jakési zapadlé díře přerušení otevírající se dveře a v nich stojí hrobník v přímo kouzelníckém obleku se sváteční kytkou v ruce). S výjimkou Františka Peterku (do podobných rolí se prostě hodil...) zde divák neuvidí žádné známé herce; výjimečně hlavní postavu bývalého ševce Lájoška Cínu, který se podlehnutím vtípkům nechtíc dostáva do podivné party, ztvárnil představitel obvyklých filmových miniroliček Václav Kotva. Děj střídající pravidelně komické i dramatické momenty pomalu jasně spěje k tragickému vyvrcholenímu. Konec mě trochu překvapil, i když jsem nějakou tu tragedii očekával, neboť jen rázná šokující událost mohla podobně ujeté eskapády po Žižkově a několikanásobné flirtování kolem sličné Magdičky zastavit. Film má v sobě slabší místa, ale naštěstí vrcholí originálním "nebeským" finále, a patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu z tvorby Petra Tučka. 75% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)