Černá labuť

Důsledná analýza rozštěpu osobnosti, jehož katalyzátorem je jednak touha po dokonalosti, ale i vlastní matka a samotný hlavní baletní part, kdy se potřeba předvést dvě diametrálně odlišné figury jeví jako nutnost. Naprosto famózní je kamerová práce (četné zabírání Niny zezadu jako aktu možného božského zásahu, symbolika bezbrannosti), kamera je často v centru dění, stává se druhým aktérem baletního představení a divák má možnost zažít opravdovou tělesnost baletu - od dob Zuřícího býka jsem snad nikdy nebyl tak vtáhnut do samotné akce (box/balet). Sugestivní je také sžíravá a vskutku symbolická proměna hlavní představitelky spolu s postupujícím studiem role Labutí královny. Co mi naopak vadilo, a hlavně kvůli čemu nemohu dát filmu absolutní hodnocení, je až přílišná chtěnost, až přílišná honba za dokonalostí - ta Niny/Natalie Portman je dokonalá (za několik posledních let snad nejlepší ženský herecký výkon a bez debat naprosto zasloužený Oscar), ale ta Aronofského není v mých očích úplně uvěřitelná (hra pohledů/zrcadel, všechno působí umělecky, až francouzsky, což je pro mě víceméně synonymem artu). Další věc je, že ono sofistikované zaobalení nezakryje fakt, že podobný koncept/námět byl viděn už ve spoustě filmů a vnímavý divák odkryje nijak složitou pointu během několika prvních málo minut. Kalkul, který Aronofskému dokonale vyšel, ale na mě nezapůsobil tak, jak asi měl. (28.02.2011)

Jednoduše řečeno. Když bych vyměnil Natálii Portman za Mickeye Rourkeho a přejmenoval film na Wrestler. Tak uvidím totožný film. Tedy, v jeho nejzásadnější podstatě. Morální hodnoty jsou úplně jiné, životní příběh je také jiný a důležitá část režisérývhc filmů, povahy jednotlivých hereckých rolí, jsou také naprosto jinde. Celý ten film je vlastně neskutečně jiný, ale uvidíte sami, že až ten film dojedete, budete nad tím přemýšlet uplně stejně jako nad Wrestlerem Mickey Rourkem, který minulý rok za naprosto odzbrojující výkon Oskara nedostal. Uvidíme tedy, jak to bude s Natálkou, která podle mě po Leonovi předvedla svůj druhý, životní výkon. A takových výkonů za život tolik není. Škoda, že se Černá labuť podle mě hrozně dlouho rozjíždí, ale postupem času jsem se do filmu dostával hloubš a hloubš a závěrečná scéna mi v srdci pulzovala ještě chvíli po shlédnutí. Darren Aronofsky to natočil přesně tak, jak to natočit umí. Clint Mansell mu opět "složil" muziku nejlíp, jak dokáže a ve všech ohledech to představovalo další rys jedné lidské povahy v koláži filmů samotného režiséra, se kterou se setkáváme každý den. A tou je protentokrát dokonalost. (27.01.2011)

Výkladní skříň pro Aronofskyho typických postupů, které jsou samozřejmě stále efektivní, ale mě už začínají trochu nudit. Jistě, Černé labuti nikdo neodpáře vizuální (i navzdory "wrestlerovské" kameře) vyšlechtěnost, zničující gradaci a řádně hustou atmosféru. Ale k čemu to je, když jsme něco podobného od stejného tvůrce již několikrát viděli. Trochu nepochopitelný hype. 7/10 (18.02.2011)

Ačkoli se Černá labuť zdá být uhnětena ze stejného těsta jako Wrestler, je to pravda pouze na půl. Ano, povrchově to celkem sedí - pojetí je vlastně podobné, intimní kamera na tělo, nemilosrdné detaily, dlouhé tracking shoty, výjevy mrzačení ve jménu pošetilé touhy (opět je to touha vyjádřená burácejícími davy). Nelze ale přehlédnout, že Černá labuť je v jednom důležitém ohledu film Wresterovi protikladným. Zatímco Wrestler byl filmem, kde nitro hrdiny zůstávalo skryto a šlo o až dokumentární záznam pozvolné zkázy, v Černé labuti je všechno vnějškové, bolest se vepisuje do hororově expresivních scén, hrdinčiny psychózy jsou až "freudovsky" zesílené a akcentované různými snovými chimérami. Všechno, co je uvnitř se děje zároveň navenek a divák je tak lapen v osidlech nespolehlivého vypravěče. Kde končí skutečnost a začíná Ninina fantaskní projekce je občas složité dešifrovat. Některé scény jsou až podezřele konvenční (dobře je to vidět na všech těch hororových lekačkách a zjeveních) a nemohl jsem se zbavit dojmu že pro všechen mutující povrch uniká Aronofskému to, co ve Wrestlerovi nebylo vidět, přesto to bylo až fyzicky cítit - intimní rovina bolesti "z touhy" vedoucí k závěrečnému velkolepému gestu sebezničení. Labuť je v závěru takřka antická, ale ani zdaleka mě nezasáhla tak, jako Randyho poslední "ram-jam". Všechno je tu na svém místě (famózní kamera, zničující Natálka i skvostný hudební doprovod), přesto se extáze nedostavila. Myslím, že Aronofský dokázal v minulost jít hlouběji - i bez teatrálních rekvizit. (17.01.2011)

Děkuju režisérovi za ten nápad obsadit Natalii Portman, která konečně mohla ukázat co v ní je a já jí budu moc držet palce při Oscarech, protože tohle je její dost možná nejlepší herecký výkon. Tím však nechci říct, že by zcela zastínila všechny ostatní na place, protože Mila Kunis jí byla více než dobrou "protihráčkou", stejně tak mihnuvší se Winona Ryder zaujala. Černá labuť je velmi kvalitně natočené drama s thrillerovými prvky, které napomáhají navodit tu správnou atmosféru, paranoiu. Jediným problémem filmu tak je nepříliš originální zápletka, u které divák tak nějak cítí, že ji už někde viděl, což naštěstí zachraňuje její vizuální podoba, prostředí ve kterém se odehrává a samozřejmě Nataliino herectví. Není to čístých 5* (objektivně vzato by to byly nejspíš silné 4*), ale já je filmu rád přiklepnu, jsem moc spokojen. (26.01.2011)