Všichni moji blízcí

Popis idylického života rozvětvené židovské rodiny sice nemusí úplně zaujmout (a malilinko nudí), ale poslední třetina filmu zážitek bohatě znásobí a závěrečná dokumentární pětiminutovka mě až dohnala k slzám. Pan Winton byl zkrátka kabrňák a Mináčovi budiž ke cti, že se tomuto opravdovému hrdinovi ve svých dílech tolik věnuje. Výborní Bartoška, Abrhám a Labuda. (27.03.2017)

Česká tvorba 90. rokov aspoň na tej vyššej úrovni, kde sa rozdávali České lvi, bola až nezdravo akademická. Všichni moji blízcí sú tak nalešteným dokonalým filmom, až sa im nedá veriť. Postavy sú skôr konštruktami na odriekavanie dialógov, ktoré k tématike neprinášajú nič nové. Výnimkou je Bartoška, kde scenár ide viac do hĺbky a bude to aj hercovou zásluhou. Určite je moja kritika zapríčinená aj tým, že od premiéry ubehlo 17 rokov a odvtedy sme o téme videli ďalšie množstvo filmov. V 90. rokoch na našom území tento film síce právom zarezonoval, ale prihliadať k tomu pri hodnotení už nedokážem. Hrajú tu skoro všetci naši dôležití herci, lebo mali pocit, že sa točí veľké umenie. Ani v castingu tak necítiť túžbu po nejakej inovácii. Film mal ale nakoniec na mňa emotívny dopad, vrchovatou mierou je to ale zapríčinené záverečným doku-príspevkom. (13.10.2016)

Téma, jakožto hodnocení i věnování siru N. Wintonovi ve mně vyvolalo přesvědčení, že tento film patří mezi zapomenuté klenoty naší kinematografie. Bohužel již během první půl hodiny jsem prozřel. Jakkoliv může být radost sledovat ansámbl prominentních herců, nevyžehlí to poněkud nudné zpracování. Ono místy až poetické vykreslení jedné židovské rodinky, která se s příchozí okupací vyrovnává po svém, mne zkrátka nedokázalo zaujmout. O to víc jsem však byl překvapen, jak na mne zapůsobila poslední třetina, která je jedním slovem strhující. Velmi emotivní a s patrnou výpovědní hodnotou. (29.02.2024)

Proč tolik druhorepublikového romantismu? Povídání o soudržném, laskavém a úspěšném životě české židovské elity (i když dokror nic moc), přísně dodržující židovské obřady a zároveň o sobě prohlašující "co my jsme za židy?") bylo něco úplně jiného než jsem (a myslím, že oprávněně) čekal. Prvoplánová oslava Nicholase Wintona vyzněla lacině a povrchně. Na vážné otázky, které musely proniknout při sledování filmu se každému, neposkytuje dílo Jiřího Hubače a Matej Mináče odpověď. Nemyslím tím ani osvětlení Wintonova charakteru a motivů, ale spíš technickou stránku věci: jak se mu to vůbec mohlo podařit. Naopak film leccos zatemňuje a leccos nepodává přesně (např. proč byl Winton ztotožněn s Trevorem Chadwickem (+1979), který působil přímo v Praze, zatímco Winton byl v Británii?). Pokud někdo namítne, že se tím film nezabýval, pak je to ovšem pochopitelné, ale musel by ještě vysvětlit, čím se vlastně zabýval. Nechtěl nám jen vehnat do očí několik slitovných slz? Pozn.: Později napsal Winton o Chadwickovi: "Byl to on, který po nacistické invazi dělal tu složitější a nebezpečnější práci." Samozřejmě, že chápu, že slavit je třeba předevšém šéfa dokud ještě žije, přesto ale nepovažuji postup tvůrců filmu za správný. (09.04.2019)

Po dlouhé době jsem si to pustil a film se mi líbil ještě víc než prve. Snímek se dá brát různě. Jako pocta panu Wintonovi, (židovským) obětem nacizmu nebo prostě jako vzpomínkové drama odehrávající se v době předválečné a následně za války. Myslím, že atmosféra té doby na mě opravdu dýchala, herecký výkony byly naprosto přesné (všichni v hlaních a vlastně i vedlejších rolí podali výborný výkon, ale rozhodně nesmím opomenout zmínit nezvykle zápornou roli pana Mariána Labudy, která mu ale sedla). Závěrečná scéna na nádraží mě dojala už při prvním zhlédnutí (asi i o něco víc než samotné záběry s panem Wintonem, které jsem už viděl mnohokrát jinde, ale tím zase nechci snižovat jejich hodnotu) a výsledný dojem ještě podpořila krásná hudba. Silné 4*. (25.03.2008)