Control

Bacha, budou spoilery. A budu taky sprostá, mám teď takovou náladu. Vysoce depresivní film, po kterém jsem vymyslela definici génia. Génius je ten, co se oběsí ve 23 letech a zůstane po něm něco dalšího kromě nedokouřené cigarety. Hudba, se kterou film velice zručně pracuje, je hutná jako vzduch a stejně zkurvená. Bolí to, když nedýcháme, a když dýcháme, tak to bolí a bolí tím víc a dýl. Poetická mluva rozeřvaný duše vábí jednu sortu lidí a tu druhou odpuzuje. Zelená a červená mají stejnou barvu, takže jak se kruci pozná, který srdce krvácí. (01.09.2010)

Na dnešek jsem si umanul, že zůstanu doma, pustím si nějaké bezva horrory a budu se u toho hezky bát, nebo alespoň strach předstírat. Jenže, jenže nakonec jsem sáhl po něčem úplně jiném, po filmu CONTROL. Tenhle film je ovšem také svým způsobem strašidelný, smutný, mrazivý…hlavně když víte, co přibližně vás čeká. A jste-li fanoušky britské postpunkové skupiny JOY DIVISION, pak samozřejmě víte…a to já jsem. Smutná britská skupina, smutnější už jsou snad jen SWANS, působila krátce, nahrála dvě alba, a přesto se stala jednou z nejvýznamnějších kapel 80.let minulého století…a troufám si tvrdit, že moderní hudby vůbec. CONTROL natočil holandský fotograf a režisér videoklipů / např. U2 nebo Depech Mode/ ANTON CORBIJN a toto jest jeho debut. Film popisuje nejen osudy skupiny, ale především jejího charismatického zpěváka – IANA CURTISE. A musím říci, že jeho představitel – SAM RILEY – je opravdu skvělý. Chvílemi má člověk pocit, že sleduje skutečného CURTISE…. Osud člověka, kterého život vysál do poslední kapky. Přerod úspěšného zpěváka v trosku, jemuž se zbortil svět, rodina se rozpadla, nikdo mu nerozumí. Epileptické záchvaty ho stále častěji vrhají do náručí nočních můr. Smutek a beznaděj se vkrádá do jeho zoufalých očí, texty písní vypovídají o nezměrné bolesti, která se vpíjí do jeho duše a rve ji na cáry. A vy jen sledujete, a buď tušíte, nebo jako já víte, že tohle nedopadne dobře… V pouhých 23 letech se rozhodl pro dobrovolný odchod ze světa…světa, který ho odvrhnul, odcizil se mu, zatratil ho…v jeho představách. Otravu prášky přežil, ale když se mu později okolo krku omotala smyčka provazu, bylo rozhodnuto. Vše se odehrálo tak rychle – láhev alkoholu, depresivní film Stroszek v TV o společenském vyděděnci, záchvat a definitivní rozhodnutí – a přece IAN CURTIS celou svou bytostí k nezvratnému konci delší dobu směřoval. Černobílý obraz a fotografické vidění dává filmu, ve spojení s hudbou, onu atmosféru beznaděje a zoufalství. Radostné davy šílící pod pódiem jakoby neměly tušení, v jakém duševním rozpoložení se zpěvák nachází…a pomalé mrazení se stupňuje až k očekávané jistotě. To když jeho žena vstoupí do domu, který divák pozoruje z ulice, a po snad nekonečné chvíli ticha vydá ze sebe nelidský řev, řev hrůzy a ochromení, lásky a nenávisti, nekonečné, nekonečné bolesti. Malý lístek po sobě zanechal, napsal jej těsně před smrtí: Je to to jediné, co momentálně považuji za správné… Druhá deska vychází až po CURTISOVĚ smrti. Těsně po jejím natočení spáchal sebevraždu. Jmenuje se CLOSER a je skutečným hudebním milníkem. Není to punk tak, jak ho známe. Bývá označována jako cold wawe……chladná, tajemná, skličující, a přeci krásná. Na obalu je sousoší Máří Magdaleny plačící nad mrtvým Kristem…. No, půjdu si pustit nějaký ten horror, protože po tomhle filmu bych jen tak neusnul. (05.08.2010)

V rockové historii není zas tolik kapel, které by potkal osud manchasterských Joy Division. Na samém prahu úspěchu, ale hlavně neuvěřitelně slibného okamžiku vývoje kapely ukončil 18.května 1980 Ian Curtis, zpěvák, mozek, textař a duše kapely svůj život tím, že se oběsil. Za 2 měsíce by mu bylo 24 let. Zbylí členové se ještě toho dne večer rozhodli, že budou v muzice pokračovat pod jiným jménem. Vznikli New Order, kapela, která sehrála významnou úlohu v pionýrských dobách elektronické taneční hudby v 80. letech. Mimochodem - přesně to byl žánr, na jehož zajímavost své muzikanty ještě za svého života upozorňoval právě Curtis. Temná, těžká a někdy až depresivně děsivá hudba si v 80. letech našla v temných a těžkých a někdy až děsivých dobách své fanoušky. Curtisovy literárně umné texty se náladě hudby podobaly. Dodnes totiž vyžadujeme kompilace, live záznamy, bootlegya trezorové archivní objevy. (02.10.2011)

Mě, jakožto neznalce hudby Joy division, tento dokument naprosto rozložil na malinké kousíčky, které budu muset ještě pár dní skládat dohromady. Dokonalá (ať už více či méně účelná) práce s obrazem, záběry, ze kterých běhá mráz po zádech, výborné herecké výkony (a to hlavně Sam Riley) a hlavně přenádherně depresivní poetika textů..tak skličující, že už se nemůžu dočkat, až si Joy division poslechnu pěkně ve sluchátkách a nechám se jimi obejmout.. (20.06.2008)

Ian Curtis byl unavenej člověk. Jasně, byl i dobrej zpěvák, ovšem když se soustředíte na jeho vnitřní pocity, zjistíte, že se dostal tam, kam vůbec nechtěl. Jeho depresivní nálada, pocity smutku, štěstí, však stáli za mnou. Jako kdyby byli za sklem a já je nějak podvědomě ani nechtěl přizvat k sobě. Proto nehodnotím. Control je pro mě úžasným příkladem geniální nudy. Scény, které zásáhnou do lidské mysli tu však jsou. Ale já na tohle nemám.... (11.01.2009)