Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Na psychiatrickou kliniku přijíždí pacient. Ošetřující lékařka (Z. Adamovská) zjistí, že jde o příslušníka StB (J. Hanzlík), odsouzeného k smrti. Proto, jak se jí zdá, simuluje paranoidní schizofrenii. Jen tak má totiž šanci přežít. Na lékařku je vykonáván soustavný nátlak, aby pacienta Matlochu odhalila jako simulanta... Dramatické svědectví o zneužívání psychiatrie při likvidaci politických odpůrců. Scénář na motivy novely Z. Frýbové byl původně napsán scenáristy J. Dietlem a J. Matějovským v roce 1969, k jeho realizaci však v té době už nedošlo. Televizní inscenace tak nakonec mohla vzniknout až po více než dvaceti letech – v roce 1990. Televizní inscenace zaujala porotu na mezinárodním televizním festivalu Prix Italia. (Česká televize)

(více)

Recenze (27)

farmnf 

všechny recenze uživatele

Hodně hustý drama v atmosféře blázince, kde jsem měl tu čest pobývat. Nicméně v r. 1985 už to byl ústav příjemný.  Těžko říct, zda se takový příběh mohl fakt stát a to v r. 1957, kde Nikita už na zabíjení lidí tak netrval. Nicméně ke sledování si kupte flašku vodky z Alberta ve slevě. Zpracování je velmi velmi dobré až realistické. Franta Němec si zase jako v majoru Zemanovi zahrál estébáka. ()

Padme_Anakin 

všechny recenze uživatele

Jakmile se na začátku objevil rok 1957, hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách, předem jsem si nic nezjišťovala a tak jsem do toho skočila rovnýma nohama.. Mrazivé psychologické drama o nemocném muži (odsouzenci na smrt), který je převezen z vězení do psychiatrické léčebny kvůli stanovení diagnózy, resp. je tu snaha o prokázání simulanství.. Metody StB jsou tak odporné, že mi obrací žaludek ještě teď.. Pochvalu zaslouží herecký ansámbl, moc se mi líbil Petr Haničinec jako ošetřovatel, Zlata Adamovská v roli trochu naivní mladé lékařky, Jaromír Hanzlík tradičně skvělý, no a František Němec tentokrát jako všivácký estébák výborný.. Smutné pokoukání o neomezené moci politické policie nad obyčejným člověkem.. ()

Reklama

Sandiego 

všechny recenze uživatele

V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu). ()

Schlierkamp 

všechny recenze uživatele

Československé televizní drama podle románu Z. Frýbové odehrávající se v roce 1957 v psychiatrické léčebně. Scénář byl J. Dietlem a J. Matějovským napsán už v roce 1969, avšak snímek se podařilo jako mnoho jiných realizovat až ve svobodné době o dvacet let později. Na uzavřené oddělení pro duševně choré je umístěn bývalý příslušník StB Matlocha (skvělý J. Hanzlík, přestože v dramatu pronesl pouhá dvě slova), trpící psychickou poruchou, jež se projevuje totální apatií. Vzhledem k tomu, že je Matlocha odsouzen z politických důvodů k trestu smrti, jeho bývalí kolegové z řad státní bezpečnosti v čele s majorem Kovaříkem (ledově chladný F. Němec) a vyšetřovatelem A. Pyškem se domnívají, že pacient svou nemoc pouze simuluje, aby se vyhnul šibenici. Následuje tvrdý nátlak, včetně nechutného výslechu plného vydírání a jiných typických komunistickým praktik ze strany StB na mladou ošetřující lékařku Sládkovou, aby ono podezření ze simulace nepohodlné osoby potvrdila. Doktorka Sládková v podání výborné Z. Adamovské, jež si skutečnou diagnózou není jista, se proti své vůli dostává do závažných existenčních problémů a zrůdnosti stávajícího režimu prokoukne až příliš pozdě. Všemocná StB kromě jiných provokací dokonce nasadí k Matlochovi svého člověka (I. Řezáč) předstírajícího duševní chorobu, majícího za úkol všemi prostředky odhalit a prokázat jeho simulaci. V dalších rolích se objevili P. Haničinec jako ošetřovatel Tomášek mající s StB zkušenost z minulosti, ošetřovatel se sadistickými a bezohlednými sklony O. Vlach, ředitel kliniky E. Cupák, primář J. Pleskot či otec doktorky J. Hálek. Po roce 1989 se autoři filmových děl nemuseli obávat různých postihů od vládnoucí strany a mohli tak ukázat minulost a realitu komunistického vládnutí natvrdo a bez příkras. Uzavřený pavilon je tak jeden z mnoha podobných kvalitních snímků, jež se po Sametové revoluci objevily a z jejichž dechberoucích, desítky let utajovaných pravdách o režimu se mi rozklepala kolena. Hodinové dílo režisérky Anny Procházkové jsem sledoval s nebývalým zájmem, díky dusivé atmosféře kliniky a ještě dusivější snaze StB s nekonečně dlouhými prsty zbavit se nepohodlného člověka nelze hodnotit jinak než maximálně. ()

Vitex 

všechny recenze uživatele

Ať někdo natočí pořádný remake...! Skvělý příběh, ale podprůměrné televizní zpracování (dokonce se ani příliš nesnažili účes herců přizpůsobit 50. letům a delší vlasy u mužů v mnohých záběrech vytrhávají diváka z děje; hodně jde znát natáčení v atelieru). Jediné, co je dotažené do dokonalosti jsou kreace Němce a Haničince, projev Hanzlíka je spíš jen "dostačující". ()

Galerie (7)

Zajímavosti (1)

  • Scénář byl napsán Janem Matějovským a Jaroslavem Dietlem již v roce 1968. Realizace však díky režimu proběhla až o celých 22 let později. (sator)

Reklama

Reklama