Same Time, Next Year
Na budúci rok v rovnakom čase
Obsahy(2)
V malém hotelu nedaleko moře se uprostřed léta seznámí muž a žena. Jejich vzájemné okouzlení je tak veliké, že Doris a George Peters se pak pravidelně po dvacet let scházejí jednou v roce, daleko od svých rodin. Stráví spolu vždy jeden víkend. Na tom by možná nebylo nic zvláštního, pokud bychom nevěděli, že oba mají nejen své manželské partnery, ale každý také tři děti. Jejich milostný vztah prochází různými stupni vývoje... Divácký film vznikl podle slavné divadelní hry hra Bernarda Sladea (řadu let se uváděla s úspěchem i u nás), komorní příběh o manželské nevěře i lásce zároveň neobvyklým způsobem dokumentuje vývoj americké společnosti. (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Ze začátku jsem se, musím přiznat, dost nudil a nemohl jsem tomu tak nějak přijít na chuť. Ale s postupem času a přibývajícího věku Doris a George jsem filmu na chuť postupně přicházel. Zřejmě hlavně díky Alanu Aldovi, který je prostě neuvěřitelný sympaťák, přestože podvádí svou milovanou ženu. Ellen Burstyn ovšem nezaostává, a tak s radostí dávám 4 hvězdičky. ()
Nejsem člověk, který by zrovna dvakrát vyhledával romantické snímky, ale nebráním se čas od času vydat do vod tohoto žánru. O to víc jsem rád, když se takováhle návštěva vydaří. Konverzační filmy to mají těžké, jak se v nich nesejdou dobří herci, je zle. To ovšem u Same Time, Next Year neplatí, neboť se zde sešla dvojice obzvláště kvalitní. Na herecký koncert Alana Aldy a Ellen Burstyn je radost pohledět. Není mnoho herců, kteří ze sebe umí v jednu chvíli chrlit vtipné hlášky a o minutu později pronášet smutný monolog se slzami v očích, a právě Alan Alda to dokáže. Velmi dobrý snímek, popisující neobyčejný vztah dvou lidí v průběhu let... ()
Minimalistické (prakticky divadelní) představení o dvou hercích a jejich mileneckém vztahu sledovaném období 20 let. Sledujeme jejich každoroční víkendové setkání v zapadlém hotelu, kde se oddávají nejen milostným hrátkám, ale i vtipným a jindy závažným hovorům o sexu, vztazích a plánům na společnou budoucnost. Občas pomalejší, přesto poutavé a tak nějak ze života. ()
Mám moc rád výrok Timothyho Learyho, že když se během šesti či sedmi let vymění všechny buňky v lidském těle, „ten istý“ člověk již není týmž – a tento film a zřejmě i jeho předloha to až příliš dobře ilustrují. Dialogy různých, bezmála nespojitých, lidí spojuje cosi, co přes poslední vteřinu zůstává záhadné. Stavba snímku, která by to mohla (a snad i měla) jemně a nenuceně vyslovit, o tom nic nevypoví. Co s tím? Jde jen o efektní divadelní iluzi? Nepochybuji, že drama, které bylo tomuto snímku předlohou, je zdařile napsáno a že svědčit ze sdílejícího hlediště všem těm proměnám, jimiž se osudy obou hrdinů, slívající se v jeden osud společný, ubírají, může přinést silný zážitek i tomu, kdo si nemyslí, že naplňovat život lze na více jevištích najednou. Film, skvěle zahraný – jako na divadle – však postrádá (na rozdíl od dramatičnosti) „filmovosti“, která by jej povýšila nad repliku divadelní hry. Chronologicky řazené scény neintegruje nic než vlezlá písnička a patetický sled fotografií co otisků času. Vtipně napsané dialogy toto smělé vizuální klišé pokaždé rozbijí – ale odstranit je přirozeně nedokáží. A tak se v tomto podivném rytmu střídají variace na milenecké znovuobjevování v historických souvislostech s americkým nacionálním patosem – a divák stále očima bloudí k té první chvíli, která to celé vyprávění předurčila… ()
Uz dlouho se mnou zadny film takto citove nepohnul. Bravurni scenar podle divadelni hry, u zadneho dialogu se divak ani na chvili nenudi, vzdy aspon jednou za kazde obdobi se mu zastavi dech necekanym vyustenim ci hlaskou. Skvely Alan Alda, jehoz postava se postupne profiluje z totalniho trouby do racionalne premyslejiciho cloveka. Za kazdych okolnosti sarmantni Ellen Burstyn, jejiz zraly nadhled naboura pouze jeji hippie obdobi. A ta hudba - sprosty dojak, ale vzhledem k pribehu a taky obrazovemu pozadi v podobe klicovych udalosti prislusnych peti let dostava maximalne patricny rozmer. Cert vem tu chybu s Motylkem, hovorit v roce 1961 o filmu z roku 1973 asi neni ono, ale to je detail. Pral jsem si, at ten film nikdy neskonci... ()
Galerie (29)
Zajímavosti (5)
- Exteriéry filmu byly natáčeny v Heritage house Inn v Little River (Kalifornie, USA ). Interiéry pak v Hollywoodu. (Terva)
- V jednom z dobových záběrů můžeme vidět Gregoryho Pecka ve filmu Jako zabít ptáčka (1962), který taktéž natočil režisér Robert Mulligan. (LINKIN)
- Titulní píseň původně složil Paul McCartney se skupinou Wings. Nebyla však použita. Přednost dostala píseň "The last time I felt like this", kterou má na svědomí Marvin Hamlisch. (Terva)
Reklama