Nouzový východ

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)

Kate! Je nadpozemská. Leo dobrej, ale v mých očích za ní jen povlává a nejsem si jistá, jestli by bez ní tak trochu nepovlával i film. Každopádně látka je to hustá a neni potřeba bejt sto let v manželství, aby to pocitově dalo, stačí nebejt dub, stačí nechat na sebe působit tenzi ženský postavy, která chtěla změnu, protože "kdo řekl, že to takhle musí být? kdo stanovil ta pravidla?", a je ochotná jet do tramtárie a neznáma, nechat muže hledat se a sama s láskou makat, jen aby jim to nechcíplo, aniž si všimnou, zatimco muž je posera, což mu nevyčítám, strach je lidskej, ale on nejen že nemá koule ani křídla, on je pokrytec. A nakonec musí přijít blázen, aby to řekl jim a aby to řekl i nám - jak se věci mají. Bolavej a silnej zážitek a do knihy jdu, i kdybych u ní měla vypustit duši. PS: kniha desetihvězdičková, doporučuju! (27.01.2009)

Zvenku mrazí, zevnitř spaluje. Nový Mendesův film vám nouzový východ zavře přímo před nosem, a nechá vás stejně jako hrdiny pomalu smažit ve vlastní šťávě. Žádné vtípky, žádná ironie, jenom deprese sálající z kancelářských buněk a naleštěných řadových domečků. A hlava plná otazníků a vykřičníků, které do ní nasázel vynikající scénář podepřený ještě lepšími herci. Osobní zkušenosti tenhle film kvantifikují stejně jako světlo procházející skrz drahý šperk. Ať ho však natočíte jakkoliv, nikdy se nepřestane lesknout. Mendesovi slupnu cokoliv, ale tyhle rodinné noční můry, spolehlivě bořící přehnaně optimistické a naivní "povídačky" o amerických snech, mu jdou jako nikomu. Dokonce natolik, že by ho snad mohla půlka Ameriky zažalovat za to, že pere její špinavé prádlo na veřejnosti. Hezký pohled to není, ale z jeho magnetického pole se po pár minutách prostě nedostanete. Brrr. (05.01.2009)

Sam Mendes nám ukazuje, že i bez tuny digitálních efektů, pouze s použitím jasného slunečního svitu se po krásné Americké kráse a zatraceně efektní Cesty do zatracení může stále honosit přívlastkem krále estetiky, neboť jeho nový a nikterak nouzový počin Nouzový východ doslova září... Ještě více než forma však na obrazovce září fantastické herecké duo Winslet + DiCaprio, jejichž ztvárnění rolí je maximálně procítěné a uvěřitelné. První polovina Revolutionary Road sice není zrovna revoluční a v porovnání s tou druhou o chloupek méně dynamická, ale čím víc se blíží film ke konci, tím je poutavější a zajímavější. Avšak to úplně nejzajímavější je pravdivé zachycení specifického životního stádia, touhy po změně a zároveň strachu z ní... Kvalitní, komorní psychologické drama. 8/10 (29.12.2008)

Začnime zľahka ... Päť “P” manželstva 1. Prvotnou príčinou všetkých rozvodov je …manželstvo. 2. Pohádate sa. 3. Podvediete ženu. 4. Podvedie vás žena. INTERMEZZO: body 3. a 4. nemusia byť nutne v tomto poradí 5. Pobijete sa a nasleduje návrat k bodu 1. Sam Mendes po štvrtý raz vyučuje Hollywood ako má vyzerať poriadna komorná dráma. Opäť je v centre len niekoľko postáv ich najužšie vzťahy a vnútorný svet hrdinov, čo Mendesovi sedí vďaka jeho divadelnej minulosti. Dekonštrukcia amerického mýtu šťastného rodinného života v domčeku na predmestí kde reklamná rodinka v príjemnom susedskom prostredí prežíva svoj sen bola síce už témou Americkej krásy, ku ktorej bude nevyhnutne RR prirovnávaná, okrem útoku na manželstvo však tentokrát Mendes bojuje proti zažitým sociálnym vzorom ako takým. RR kladie otázku prečo žiť tak ako všetci ostatní uvedomujúc si prázdnotu toho čo žijeme a uniformitu všedného dňa i seba samého v rámci spoločnosti (geniálna scéna Leo ide do roboty vlakom s desiatkami rovnakých „klobúkov“). Problém protagonistov je však priznať si to, že citujúc sv. Tylera Durdena ;-) „We've all been raised on television to believe that one day we'd all be millionaires, and movie gods, and rock stars. But we won't. And we're slowly learning that fact. And we're very, very pissed off. “ a na to aby im to dokleplo má príbeh v rukáve najväčší tromf. Len blázni, filozofi a deti hovoria pravdu, RR si však vystačí len s tým bláznom, ktorý je de fakto jedinou normálnou a so svojím ja vyrovnanou postavou celého filmu. Postava pomätenca Johna funguje ako výborný katalyzátor pre oddelenie jednotlivých fáz drámy a zároveň umožňuje vykresľovať vnútorné pocity hrdinov – z preostrenia na Kate (hoci práve John je v rámci scény prvoplánovo “aktívny”) pri jeho poslednom monológu som šiel do kolien, je to výborný formálny nápad. O hereckých výkonoch je zbytočné hovoriť, ospievali ich tu iní, avšak podľa mňa má na nich hlavný podiel scenárista a skvostné dialógy. Skratka je “čo” hrať a “čo” hovoriť. Tiež by som vyzdvihol nenápadnú a minimalistickú, avšak napriek tomu výbornú hudobnú stránku. Hudba akoby hrala v RR druhé husle, film je veľmi “tichý”, preto sporadické využitie OST umocňuje efekt scén s použitou hudbou. Celkovo mi RR vyznením pripomína pasáž z Kunderovej Nesmrtelnosti, kde má Ágnes odpovedať mimozemšťanovi za prítomnosti manžela, či by ďalší život chcela prežiť znova so svojou polovičkou. Skutočná odpoveď je samozrejme jasná, ale neteší. Skôr núti rozmýšľať či naplnením nášho života má byť snaha dať mu “zmysel”, ktorý mu tak zanovito vnucuje spoločnosť. 10/10 P.S. Zmrzlinová teória zjavne funguje. P.P.S. Hanba Akadémii…opäť raz. (14.04.2009)