Nouzový východ

Kdo by si řekl, že adaptace románu z roku 1961 o životě v padesátých letech bude tak nadčasová? Výlevy puberťáků o nulové emocionalitě nejsou způsobené ničím jiným než věkem. Řekl bych, že mou generaci plus mínus třicátníků musí film zasáhnout, protože otázky po smyslu životního stylu, práce, vztahů a možnosti změny jsou aspoň u mě a známých na denním pořádku. Je zbytečné dodávat, že DiCaprio, Winslet i Mendes jsou skvělí, to je prostě fakt. (29.12.2008)

Kvalitně natočené, výborně zahrané a na takové téma trochu dlouhé. Nudná práce, prázdná až beznadějná existence, pití, kouření, spousta hádek a ještě plno plků kolem. I takový může být něčí život, potřebujeme to však znovu slyšet nebo o tom dokonce natočit film? Sam Mendes si to rozhodně myslí a nebude sám. Leč nějak mi Wheelerovic rodina nepřirostla k srdci. Proč by taky měla, prachů měli dost, panička dokonce nemusela ani pracovat. Prostě šťastná to rodinka, místo starání se o děti se však jen hádají a vytvářejí neopodstatněné drama. Je mi jasné, že bych neměl soudit obsah, ale spíše formu, prostě mi to nedalo. Pokud budu brát tento snímek jako umění, jistě uspěl, pokud jako film, který mi má něco přinést nebo vyvolat pocity, pak u mě selhal. Zakončení filmu je na takové drama také neuspokojující, chtělo to větší grády a to nejen v samotném závěru, ale v průběhu děje, neboť jsou zde místy i hluchá místa. Newmanův hudební doprovod je slušný, ale výrazněji se mi líbil až při Frankově běhu mezi stromy, snad i proto, že mi tato scéna na krátký moment něčím připomněla atmosféru American Beauty. Pro někoho možná šokující a zajímavá podívaná, ale někdy si jen člověk nevidí za práh vlastních dveří. (7/10) (10.01.2009)

Prolog k Válce Roseových zaobalený do úhledného balíčku určeného rovnou k expres doručení Akademii. Prostě drama z rodiny těch à la V ložnici. Nebýt závěrečné půlhodiny, kdy se na strunu "plešoun pro všechny" tlačí až trochu moc okatě, tak to bylo za plný počet. Mendes režijně vzpomíná na své divadelní počátky a i Deakinsova kamera se tentokrát drží citlivě v ústraní. Takřka vše se ponechává na hercích a reálnosti problémů z ranku "a co s prázdným životem dál...". Dobře tomu tak. Přesto všechno jde o zatím nejslabší Mendesův film. Na druhou stranu jen houšť podobně "slabých" snímků. (29.12.2008)

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)

Nouzový východ představuje svazující křeč, která na začátku chytne, aby mohla v následujícím tanci několikrát povolit a na konci zasadit tu nejpalčivější ránu.Stáváme se svědky prvních záchvěvů zamilovanosti až po nudnou šeď každodenní všednosti, kdy se z jednotlivých emocí stávají pouze slovní fráze, které by existenci citů měly dokázat ale i ty ztrácejí na intenzitě, aby byly nemilosrdně spláchnuty alkoholem a hořká pachuť zklamání překryta žlučovitým nikotinem. Vše je jen hra, v níž se jejich manželství nakonec stává pouhou pastí z níž není úniku. Hra na rodinu zahalená do mračen přetvářky a falešných úsměvů. Život proměňující se v lež, která je mnohdy milosrdnější než pravda, na níž je dobré, že každý ví jaká je, ať už bez ní žije jakkoliv dlouho. Nikdo nezapomíná na pravdu jen jde každému lépe lhát. Za masku dokonalosti lze skrýt naprosto všechno i zklamání a deziluzi, kterou si musí projít zřejmě každý. Závěrečná katarze a možné východisko z bezvýchodné situace ale nenabízí optimistické zakončení jedné etapy, nýbrž přichází s jiným druhem úniku. Ale žádný „nouzový východ“ nenabízí. V konečném twistu usazuje režisér poslední ránu nejenom rodinné idylce ale i divákovi. 9/10 (30.01.2009)