Nouzový východ

No podle me tak trochu zbytecnej film. Tohle totiz neprinasi absolutne nic novyho, proste jedni manzele, ktery se obcas hadaj, kolikrat uz tu to bylo, Mendes je skvelej reziser a mel by si vybirat zajimavejsi temata. Jinak k samotnymu filmu, samozrejme, ze je natocenej skvele, hudba je taky paradni, ale jako nejaka silena depka mi to teda neprislo. Obzvlast prvni polovina filmu, kdyz pominu tu uvodni hadku, spis pripomina nejakou idylku, vsichni jsou spokojeny, manzele si chtej splnit sen. Pak se hadky zacnou sem tam objevovat, moc jich tu neni, ale stoji za to. Ale mel sem s tim problem, proste mi prislo, ze se chovaj misty jak hovada. DiCaprio je jeste vetsinou v pohode, ale Winslet uz je misty drobet mimo a spis pusobi jak nakej magor. Jinak herecky, vsichni tu vychvalujou hlavne Winslet, ale to ja nebudu, me naopak vic zaujal DiCaprio a hned po nem skvelej Shannon, i kdyz u jeho postavy mi prislo, ze tu je spis aby obcas dej trochu nakop, protoze scenarista byl v uzkejch. Winslet byla rozhodne daleko lepsi v Predcitaci, za coz taky muze lepe napsana postava. Celkove sice skvele natoceny a zahrany drama, ale kdovijak me to proste nechytlo, navic, kdyz je dej celkem predvidatelnej a nemuzu rict, ze bych ten silnej konec necekal. (17.02.2009)

Totální smršť - Leonardo a Kate po deseti letech opět spolu na plátně, ale sladké cukrbliky jsou ty tam... Od první scény po nepovedené divadelní premiéře to mezi nimi jiskří - jako by těch sedm let manželství spolu opravdu prožili. A nelítostná sonda do života tohoto zdánlivě šťastného manželství, kterou Sam Mendes na plátně rozehrává, dává vzpomenout na takové majstrštyky jako "Kdo se bojí Virginie Woolfové" či odlehčenější "Válku Roseových". Fakt, že je děj zasazen do nechvalně proslulých 50. let, vůbec není podstatný. Podobné příběhy se za zdmi rodinných vilek a bytů odehrávají i dnes... Ani se nedivím tvůrcům, že do tohoto dusna neměli odvahu zatáhnout postavy dětí, avšak to by byla teprv soda! (06.03.2009)

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)

Prolog k Válce Roseových zaobalený do úhledného balíčku určeného rovnou k expres doručení Akademii. Prostě drama z rodiny těch à la V ložnici. Nebýt závěrečné půlhodiny, kdy se na strunu "plešoun pro všechny" tlačí až trochu moc okatě, tak to bylo za plný počet. Mendes režijně vzpomíná na své divadelní počátky a i Deakinsova kamera se tentokrát drží citlivě v ústraní. Takřka vše se ponechává na hercích a reálnosti problémů z ranku "a co s prázdným životem dál...". Dobře tomu tak. Přesto všechno jde o zatím nejslabší Mendesův film. Na druhou stranu jen houšť podobně "slabých" snímků. (29.12.2008)

Mendes umí všem vztahovým optimistům předepsat léky, ale tentokrát jsem od něj dostal jedny opravdu hořké. Haytheho scénář totiž bez zaváhání řeže do všeho, čeho se může člověk u manželství bát a vyvolává lehkou beznaděj, svou výpovědní hodnotou daleko překonávající běžné "vztahově poučné" pokusy. Ten, kdo mi do hlavy nalil tohle poznání, je ale hlavně Leonardo DiCaprio, který svou zoufalost snad ani nehraje a každý vypjatější moment je v jeho podání fascinujícím koncertem. Vyčítám tak asi jenom postavu duševně nemocného Johna, který vždycky všechno pojmenuje trefně a až obludně zraňujícím způsobem. Takový člověk by totiž letěl ze dveří po dvou větách klidně i se svými ohleduplnými rodiči. Hlavně kvůli jeho příliš účelové postavě tedy nakonec k nejvyššímu hodnocení nesáhnu, ale příběh z Revolutionary Road ve mně zůstane napořád. Po takto antigradačním a přitom absolutním konci to ani jinak nejde. (01.02.2010)