Pevné pouto

Tohle byl první film od Petera Jacksona, kterej jsem viděl. Vagínoviny o prstenech a hobitech mě nikdy nezajímaly a jeho ostatní tvorba se ke mně zatim nedostala. A můj dojem? Totální vítězství formy nad obsahem. Část z reality se mi docela zamlouvala. Takovej obyčejnej thriller o jednom obyčejnym sociopatovi (vynikající Stanley Tucci), jehož největší koníček je vraždit 14-letý holčičky. Ještě by to chtělo teda zapracovat na scénáři, protože ty důvody, proč fotr a sestra oběti najednou začali mít na vraha podezření, byly hodně stupidní. Ale tak dejme tomu. Jenže co měly znamenat ty fantasy hovna? To byl teda takovej úlet, že bych to nemoh brát vážně ani pod vlivem LSD. Co se týče herců, tak Stanleyho Tucciho jsem už zmínil, pobavila mě ještě Susan Sarandon v roli babičky, která pořád žere nějaký léky a zapijí to kořalkou, ta Saoněco Onan jakž takž, zbytek nevýraznej. Teda Mark Wahlberg byl výraznej, ale pouze tim, že byl opět výrazně nejhorší ze všech, co se objevili na place a to včetně labradora i toho kudrnatýho cikána. Kdyby Prince Ital Joe nebyl tlustej a mrtvej, tak bych Wahlbergovi doporučil, aby začal opět používat pseudonym Marky Mark, vrátil se k hudbě a zkusil s nim vytvořit nějakej další hit, jakym bylo třeba United. Herectví prostě neni zrovna jeho parketa. (19.06.2011)

Kde nic není ani smrt nebere (scénář) a méně znamená mnohdy více (triková stránka). Předkládané obrazy jsou sice nejednou nádherné, ale emočně naprosto vyprázdněné. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Peter Jackson dojede na syndrom provázející tvorbu Tarsema Singha. A přitom to v úvodní půlhodině má všechno potřebné, včetně u tohoto typu snímku tolik potřebných zmiňovaných emocí. O to více bolestnější je zbytek stopáže, jelikož výtečný "prolog" akorát dokazuje, že by to bývalo šlo i jinak. Kupříkladu více v náznacích namísto okázalých CGI krajinek. (03.01.2010)

Papá, skončí dívenky v ráji a s kým si tam hrají, papá, a kdy příjde ten vrah pro mě k nám(?)... . . . Ano, Pán Hobitů na to má, byť balancuje na hraně kýčového dojáku a semo tamo mi v běhu děje chyběla i taková ta (pro mě všímavého) >příběhová logika< , ale propracovaná vizuální krása filmu vše zachránila (ano, i igitátor má někdy rád hodně barevné obrázky), osudu bylo nakonec učiněno zadost a na čtyři hvězdy zaokrouhluji i za skvělou hudbu Mistra Ena (poslouchám ho rád a mám ho v mnoha podobách ve sbírkách) a nádherný Buick Rivera, který si tam jen tak postával a nic nedělal a - a i o tom to někdy může být - ta čistá estetika, forma, která napraví i malinká škobrtnutí v obsahu... A já si myslím, že vím, co tím chtěl P.J. říct. Prostě je to jen takové pohádkové podobenství o rodinných poutech, jen taková hra, kterou můžou hrát ti, co "NA TO MAJÍ". - - - - - (Poprvé viděno 27.1.2013 na dvd /s původní zvukovou stopou a č. titulky v originálním formátu obrazu/, hodnocení 10159., komentář zde jako osmistýdevadesátýdruhý - 21.1.2013) (28.01.2013)

Dobře to dopadlo. Tedy ani ne tak tento snímek, protože jeho konec považuji za mizerný, ale já jsem to přežil. Jako rodič, který dosud nepřerazil hůl o hlavy svých dětí, jsem měl obavu sledovat film o vraždě dítěte, ale nějaký přehnaně přímočarý útok na city se naštěstí nekonal. Papírový kapesník mi sice při každém použití uslzeného smyčce zvědavě vykoukl z kapsy, ale když viděl mé suché oko, tak se smířil s tím, že důvodem jeho použití nebude dojetí, ale cosi z dutiny nosní. Viděl jsem tedy cosi vizuálně působivého a tak emocionálně nevyrovnaného, že jsem to původně chtěl spláchnout alibistickými třemi hvězdami, ale Tucciho přívětivě odporný výkon mne donutil ještě jednu hvězdu přihodit. (02.10.2011)

Strašně, ale úplně příšerně, mě tam rozčilovala ta digitální kamera, ten digitální svět a umělotina, ve kterým se příběh odehrává velkou část filmu. Určitě to ale není špatný. Právě naopak. Pevné pouto je supr film. Vždyť to taky točil TEN Peter Jackson, a jako režisér rozhodně špatnej není. Ani nemůže, když už toho má tolik za sebou. Každopádně všecko ostatní má na kraji geniality. Knižní příběh, speciálně hudba, ale i herecké výkony. Všecko tu šlape jako po másle a tak to má být. Dokonce jsem ani netušil, že mě film tak snadno dokáže z minuty na minutu měnit náladu z hnusné na ještě hnusnější. Ale jde to. Fakt to jde. A stačilo k tomu jen to, když se úhlavní sračka minula před kamerou. Víc zhnuseně jsem se fakt dlouho necejtil. (29.03.2010)