Pátek třináctého

No, není to zas až tak hrozné. Alespoň ne do chvíle, kdy se objeví paní Vorheesová v celé své kráse. Do té doby to je tuctový vyvražďovák v pěkné přírodě s překvapivě ne až tak do očí bijícím scénářem a hereckými výkony (až na výjimky) a omluvitelným rozdělováním ( jelikož dlouho přeživší netuší, že se vůbec něco děje). Jak už jsem ale předeslal, představitelka paní Vorheesové snímek dosti shodí, jak svým neuvěřitelně trapným vystupováním, tak i značnou nešikovností. Jak si mohli tvůrci myslet, že je možné míti strach z 50-ti leté babky, co je ráda, že udrží sekyru a popoběhne pár metrů? Samotný závěr užuž pomalu vypadal na sériózní překvapení. Nakonec z toho však sešlo. Škoda. (16.10.2006)

Ve čtvrtek dvanáctého je mládež ještě rozpálena myšlenkou žhavého sexu, načež se v noci na sobotu čtrnáctého stává prostřednictvím ostré chladné zbraně nadobro studenou - tolik k tradičnímu týdennímu rozvrhu v kempu Crystal Lake.. Manfrediniho "psycho smyčce" u mordů patřičně úderné, trochu té diváka v pozornosti udržující nahoty, na svou dobu obstojná maskérská práce Sexystroje Saviniho a nádherný manifest hororového klišé, kdy vrah několikrát leží omráčen na zemi a potencionální oběť ctící pravidla fair play jej nehodlá dorazit, nebo alespoň spoutat. No nic, zrodila se legenda a krom vybafnutí za loďkou ani nemusela pohnout prstem, potažmo mačetou.. (14.11.2011)

Slasher, který jsem si musel pustit na pátek třináctého. Jedničku jsem viděl už několikrát, ale zdá se mi to pokaždé o něco slabší a slabší. On je vlastně celkem jednoduchý. Vraždy jsou jednoduché a jakoby nedotáhnuté do konce (ve své době to ale splnilo účel). Na dnešní dobu z toho ani nejde strach a proto kdo se na to podívá poprvé nyní, tak ho to ani nemůže zaujmout. (13.09.2013)

Počin, který se ukázal být pro následný vývoj filmového horroru velice důležitým. Tento levně natočený snímek je po dvou významných peckách 70.let - konkrétně Texas Chain Saw Massacre (1974, režie Tobe Hooper) a Halloween (1978, r: John Carpenter) – rozhodujícím momentem, spouštějícím lavinu tzv. teenagerovských vyvražďovaček, tedy subžánru zvaného slasher. Je docela možné, že kdyby to nebyl zrovna tenhle Pátek 13., byl by tuto vlnu odstartoval nějaký podobný snímek. Ale historie hovoří jasně. Film vydělal velké peníze a mnoho kritiků jeho obliba dodnes udivuje. Cunningham byl ale se svým nápadem evidentně v pravý čas na správném místě (tedy samozřejmě: ve zrušeném mládežnickém táboře u jezera Crystal Lake). A přiznejme si, že na tom filmu opravdu něco je. Své udělala kromě vhodně zvoleného času a místa (prázdniny, nádherné jezero a lesy kolem) hlavně nevšední, zdánlivě amatérská kamera. Ta totiž často snímá děj a (hlavně!) průběh vražd jakoby z pohledu zabijáka. Divák je tak nechtíc vtažen do poněkud zvrhlé, ale zajímavé role, se kterou se (pokud je zcela v pořádku) sice neidentifikuje, ale stává se další obětí tvůrců: Lapeným divákem. Vyvražďování mládeže v podobných filmech zajímalo ze všeho nejvíce právě mládež. To byla oproti minulým desetiletím nejvýraznější změna ve vývoji a chápání žánru. Horror přestal být záležitostí dospělých, a tento zásadní zlom mu přinesl na jedné straně ještě větší popularitu, stejně jako značnou kvalitativní devalvaci na straně druhé. Největší přínos ovšem znamenal pro peněženky producentů, a tak není divu, že se slasherům v 80.letech tak dařilo. Poptávka byla velká, a nabídka nemohla pokulhávat. Pátek třináctého (mimochodem, znáte příhodnější název pro horror?) se dočkal až neskutečného množství pokračování, a není jisté, zda bude tato série kdy ukončena. V dalších dílech byl totiž uveden do života populární maniak Jason, o němž se v původním filmu pouze hovoří. Tato postava v hokejové masce se ukáže být až neskutečně životaschopnou... Ale to už je trochu jiný příběh. [Napsáno v srpnu 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.] (13.07.2007)