Tetro

S Tetrem Francis Ford Coppola dále rozvíjí nový směr ve své tvorbě nastolený rozporuplně přijatým (avšak fascinujícím) snímkem Youth Without Youth, stále více se odpoutává od mainstreamu a navzdory vysokému věku ke svým autorským počinům přistupuje jakožto mladý nadšenec toužící po stylistických a formálních experimentech a vyzývavém ohýbání představ o adekvátním filmovém tvaru. Tento „filmový spratek“ mladé generace filmařů 70. let může být díky oběma výše jmenovaným filmům konečně považován za opravdového auteura, jehož odhodlání sejít ze zažité cesty a vzdát se osvědčených postupů s rizikem odmítavého přístupu běžného diváka mi připomíná práci filmařů francouzské nové vlny 60. let v čele s Jeanem-Lucem Godardem. On má Tetro celkově velmi blízko k francouzské nové vlně, a to nejen z hlediska nepřátelství vůči konvencím. Sama titulní postava je velmi vzdálená představám klasického konzervativce, charaktery a vztahy jsou centrem vyprávění a místo trojaktového rozvržení je příběh spíše episodický – místo kauzality očekávejte nahodilost v duchu italského neorealismu. _____ Pokud chcete porušovat pravidla a bořit konvence, musíte je nejdříve dobře znát a jestliže filmaři jako Godard, Truffaut, Rohmer nebo Rivette pěstovali své intelektuálské kvality v oblasti filmu jakožto filmoví kritici a teoretici (časopis Cahiers du cinéma), Coppola byl vržen přímo do víru formujícího se nového Hollywoodu, kde tvořil žánrové snímky a osvojoval si filmový klasicismus. Nyní ve věku jednasedmdesáti let se Coppola úplně neříká klasického stylu, ale jako tvůrce-veterán ho transformuje, deformuje a různě ohýbá. Z jeho práce lze poznat, jak si je jist filmovým médiem a o to více pak může zajít do krajnosti ve svém experimentování, aniž by se výsledné dílo roztříštilo ve změť nesourodých výjevů. Z formálního hlediska lze u Tetra zpozorovat některé prvky totožné s Coppolovými Dravými rybami (taktéž autorská záležitost) – především pak důraz na fotogenii jednotlivých záběrů snímaných na černobílý materiál, přičemž zde Coppola s kameramanem Mihailem Malaimarem inklinují k představě o fotografii do let 80. – fotogenie je chápána jakožto umění mizanscény, pečlivého komponování a přesného svícení, které mé blíže k realismu než ke stylotvornému užití. Jestliže se ve dravých rybách objevovaly některé předměty v barevné podobě (zlaté rybky v akváriu), Tetro obsahuje scény, které jsou kompletně barevné a dokonce mají i jiný formát – 4:3 – jedná se o scény z minulosti (divák je z klasických filmů zvyklý na obrácený postup – přítomnost je snímána barevně, flashbacky pak černobíle). Tetro, ač nevšední, je vizuálně nádherný – stejně jako zmíněný film Youth Without Youth – a doufám, že bude Coppola s Malaimarem i nadále spolupracovat. ____ Tetro osciluje mezi groteskou a vážným dramatem, svět tohoto filmu obývají groteskní figurky i tragické postavy s problémy jak z antického dramatu a při této bipolárnosti jsem si okamžitě vzpomněl na neorealistickou klasicku Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město. Doufám, že nízký divácký zájem (a nepochopení) u Tetra i Youth Without Youth Coppolu neodradí v dalším rozvíjení dosavadní tvorby, byla by to velká škoda, protože to jsou díla nadmíru zajímavá. (19.07.2010) (méně) (více)