Reklama

Reklama

Paranoid Park

Trailer 1

Paranoid park, je místo v americkém Portlandu, kde se pravidelně setkávají mladí skateboardisté. Jedním z nich je Alex, který kromě problému typického pro mladou generaci, řeší i rozvod rodičů a nepříliš idylický vztah s přítelkyní Jennifer. Všechny tyto problémy se pro něj stanou podřadnými v okamžiku, kdy Alex nechtěně způsobí smrt člena bezpečnostní stráže. (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))

(více)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (96)

PinokKio 

všechny recenze uživatele

Van Sant moderní filmové postupy ovládá nadmíru dobře, občas přidá rychlost, občas scénu zpomalí nebo použije steadicam, detailní záběry mu taky jdou .. ovšem to hlavní, film samotný, se díky tomu dost tříští. Typický festivalový film naplňující všechny smysly - jenže prázdný. Přesto jako pohled na současné americké teenagery z předměstí to nevypadalo nijak zle. Já tohle cvičení, co kamera dneska umí, vidím za lepších 50%. ()

Mairiel 

všechny recenze uživatele

Teď napíšu komentář, který je spíš určen spolukolegům z FAV, kteří se na tento film (stejně jako já) nedívali za účelem vlastního pobavení, ale takřka z donucení (seminární práce). Kdybych si na Paranoid Park vyrazila jen tak do kina, dala bych mu za 2* (no, možná 3*). Protože jsem ale film sledovala s cílem nalezení dominanty a vysledování, jak dominanta ovlivňuje ostatní prvky formy, uvědomila jsem si vnitřní fungování filmu a musela jsem hodnotit mnohem lépe. Proto chápu ta rozporuplná hodnocení.... ()

Reklama

Flakotaso 

všechny recenze uživatele

Jsem rozpolcený. Podle některých zdejších ohlasů jsem čekal že to bude natočené mnohem rafinovaněji a že bude obsahovat taky nějakou zajímavou pointu. Nic z toho, Van Sant sice experimentuje jak se dá, ale občas to působí příliš samoúčelně, prostě jenom aby to tam bylo. Paradoxně díky tomu snímek nenudí a je zajímavě pestrý, což podporuje i místy kvalitní hudba. Je to na hranici tří a čtyř hvězd, ale protože si hlavní hrdina zachoval chladnou hlavu, dávám čtyři. ()

Sobis87 

všechny recenze uživatele

Film Paranoid Park vypráví příběh dospívajícího skateboardisty Alexe, kterého sužuje rozpadající se manželství jeho rodičů i povrchní vztah s přítelkyní Jennifer. Pro Alexe se tyto problémy ukáží být podřadné poté, co nechtěně zaviní smrt člena bezpečnostní stráže na kolejišti v blízkosti Paranoid Parku, jak skateboardisté nazývají městskou oblast, kde se setkávají. Alexe sužuje pocit viny a snaží se tuto hrůznou událost vytlačit z paměti. Přibližně měsíc po incidentu do Alexova života vstoupí detektiv Richard Lu, který potenciální vraždu vyšetřuje a Alex je stále více pohlcován strachem z dopadení a pocitem viny. Kamarádka Macy, která vytušila, že Alexe něco trápí, mu poradí, aby se ze svého problému, ať už je jakýkoliv, jednoduše vypsal. Alex začne psát deník, v němž retrospektivně vzpomíná na tragédii, na to, co jí předcházelo i na to, co se dělo poté. Psaní deníku je pro něho něco jako zpověď, po níž by se mu mělo ulevit. Paranoid Park divákovi zprostředkovává příběh ze subjektivního pohledu hlavního hrdiny Alexe, čehož je docíleno retrospektivním vyprávěním ve formě deníku, který si Alex píše a jehož prostřednictvím se snaží zrekonstruovat tragédii na kolejišti, události, které jí předcházely, události, ve které tragédie vyústila a následky, které zanechala. Vyprávění je tak omezeno na Alexovo subjektivní prožívání událostí, čemuž se podřizuje i formální stránka filmu. Ve filmu je hojně využíváno zpomalených záběru pro vyjádření určitého stavu mysli hrdiny, což navíc podtrhuje i zvuková stopa, která má převážně ambientní charakter. Samotný syžet je také podřízen postavě, neboť divákovi podává informace stejným způsobem, jak je zachytil sám Alex – ten v deníku popisuje události právě tak, jak si je pamatuje on sám, tedy výhradně ze svého hlediska, což naraci omezuje na jeho subjektivní chápání a prožívání daných událostí. Jediný prvek, který se tomuto systému subjektivizace vyprávění výrazněji vymyká, je hudební doprovod – nediegetický prvek, který se v některých scénách svou náladou staví do opozice s aktuálním psychickým rozpoložením postavy. Jako dominantní prvek v tomto filmu tu figuruje již zmíněná subjektivizace vyprávění, kdy jsou počitky hlavního hrdiny přenášeny přímo na diváka, a to prostřednictvím syžetu, narativní struktury i samotného filmového stylu. Skládání fabule je díky narušování časové a prostorové kontinuity pro diváka zpočátku poněkud komplikované, ale s postupným odhalováním nových skutečností a zpočátku těžko odhadnutelných smyslů některých scén získává fabule stále výraznější rysy, aby si divák mohl na konci filmu udělat celkem jasnou představu o příběhu z hlediska časové souslednosti, kauzality a prostoru. Z hlediska kauzality jsou divákovi prezentovány nejdříve následky a až postupem času se Alex ve svém vyprávění dostává k samotnému prvopočátku – události, která započne řetězec změn. Pokud pomineme počáteční zatajování příčiny z důvodu vyvolání zvědavosti u diváka, je to Alexův strach z dopadení a pocit viny, díky nimž jsou pro něho důležitější následky incidentu, které ve svém vyprávění upřednostňuje před samotným incidentem (tedy příčinou) a jelikož je narace Alexovým čistě subjektivním prožitkem, musí se řídit podle jeho myšlenkových pochodů. V porovnání s modelem klasického hollywoodského filmu je Paranoid Park poněkud nekonvenčním počinem. Jestli má hlavní postava v klasickém hollywoodském filmu obvykle hned od začátku jasně stanovené cíle, tak postava Alexe téměř po celou stopáž filmu tápe, ať už jde o řešení svých problémů nebo vztah s přítelkyní. Jistá je jedině jeho touha uniknout od všech starostí, které ho tíží a může pouze doufat, že mu v tom psaná zpověď pomůže. Zmatenost hrdiny jde v Paranoid Parku ruku v ruce s matoucí narativní strukturou a to je jeden z dalších rozdílů mezi vyprávěním v tomto filmu a vyprávěním v klasickém hollywoodském filmu, kde je kladen důraz na co nejsrozumitelnější podání děje s pokud možno co nejmenšími nároky kladenými na psychickou aktivitu diváka. Dalo by se říci, že klasický hollywoodský film klouže ve svém tématu po povrchu a je pro něj nejdůležitější jasné podání děje, zatímco Paranoid Park se nevyhýbá nejednoznačnosti a proniká více do hloubky a podstaty věcí, především tedy samotné postavy Alexe, čímž má blíže k umělecké naraci oproti té klasické. Ve filmu se také vyskytuje nemalé množství narativně vyprázdněných scén, ať už jde o Alexovy průchody chodbou školy nebo scény, kdy postavy prosté jakékoliv aktivity mlčí a film se v tu chvíli zaměřuje výhradně na emocionální rovinu. Ve vztahu syžetu a fabule z hlediska času je doba trvání události explicitně ukázaných (tedy syžetu) výrazně kratší oproti celkovému trvání fabule, neboť příběh pokrývá časové rozmezí něco přes jeden měsíc (Alex jako vypravěč poznamená, že byl k výslechu přizván měsíc po incidentu na kolejišti). Naopak v některých scénách je trvání syžetu delší, než jak tomu je u fabule, čímž jsou konkrétně míněny zpomalené záběry. Z hlediska prostoru je syžet méně konkrétní, než bývá zvykem, čehož bývá dosaženo převážně kladením velkého důrazu na postavy na úkor prostředí a malou hloubkou ostrosti při snímání, díky čemuž je orientace v prostoru pro diváka obtížnější. V momentech, kdy je obraz kompletně rozostřený, nabývá vnímání prostoru až abstraktního rázu. Filmový styl v Paranoid Parku je stejně jako narace podřízen subjektivnímu vnímání hlavního hrdiny, pouze zvuková stopa v některých momentech vybočuje při používání hudebního doprovodu, který je neadekvátní k aktuálnímu psychickému rozpoložení hlavního hrdiny, čímž dění ve filmu ironizuje. Z hlediska mizanscény jsou upřednostňovány postavy (především postava Alexe), které často zabírají majoritní část ve snímaném prostoru, což je pochopitelné při faktu, že se film předně zabývá vnitřními pochody postav. Prostředí ve filmu je konstruováno realisticky, aranžmá jednotlivých prvků před kamerou bývá opomenuto a jistý kompoziční řád v záběrech jim dodává až umístění kamery v prostoru. V prostorovém plánu je postava Alexe téměř vždy v úplném popředí, neboť ona je hlavním tématem filmu, ve středním plánu se nacházejí buď ostatní postavy, se kterými je Alex v interakci, anebo střední plán úplně splývá s pozadím a tvoří tak prostorově plochou kulisu, jakýsi pouhý vyprázdněný doplněk ustavující Alexe v prostoru, který je v některých momentech uveden do abstraktní roviny prostřednictvím nízké hloubky ostrosti. Mizanscéně tedy převážně vládne postava Alexe jako dominantní prvek, zatímco zbylé prvky jsou většinou upozaděny, aby zbytečně neodváděly pozornost jiným směrem. Tělesný výraz postav je převážně statický, pomineme-li několik Alexových systematicky totožných průchodů, dokumentární záběry skateboardistů a scénu na kolejišti, která je tou nejdynamičtější a nejakčnější v celém filmu. Postavy na začátku scény vejdou do snímaného prostoru a zaujmou určitou pozici, která se až do konce dané scény většinou dál nemění. Pokud jde o tělesný výraz, postavy jednají velmi laxně a téměř úplně se oprošťují od výraznější gestikulace a řeči těla celkově. Centrem jejich projevu je obličej a dialogy, čemuž se přizpůsobuje i celá stavba mizanscény, která by se dala stručně charakterizovat jako strohá nebo minimalisticky vystavěná. V hlediska make-upu a kostýmu nejsou postavy výrazněji stylizované, i zde je kladen velký důraz na realističnost a přirozenost, proto nemá například postava dospívající Macy zakryté akné, zato líbivá Jennifer je snad jedinou postavou s výraznějším líčením. U klasického hollywoodského filmu bývá zvykem, že jsou důležité postavy vizuálně zvýrazněny nějakým pro ně typickým oblečením nebo specifickou rekvizitou, ne tak v Paranoid Parku. Zde postavy skateboardistů sice nosí pro ně typické oblečení a jejich zařazení do komunity podtrhuje i rekvizita v podobě skateboardu, který nosí stále s sebou, ale jako jednotlivé persóny už rozlišovány nijak nejsou, jako tomu bylo například ve Zběsilosti v srdci Davida Lynche, kde hlavní postava Sailora nosí sako z hadí kůže, o kterém sám v jedné scéně říká, že je neodmyslitelnou součástí jeho personality. Je tomu tak opět proto, že důležitější než exprese jsou vnitřní pochody postav a jakákoliv takto povrchní vizuální prezentace by zbytečně odváděla pozornost. Z hlediska symptomatického významu film vyobrazuje nynější mládež tápající v tomto světě, otupělou, znuděnou, která je konfrontována s problémy, do kterých ještě nedospěla a chybí jí pevné rodinné zázemí. Jediným jejím únikem je rebelie a skateboardové prkno. Dalo by se to nazvat jako symptom mládeže v disfunkční společnosti. 100% () (méně) (více)

FlyBoy 

všechny recenze uživatele

Prekvapuje ma, že tak vnímavá, osobná a puntičkárska fragmentácia vnúroných pochodov ľudského organizmu osciluje len v modrej zóne. I keď ono to vlastne ani nie je až také prekvápko, že poväčšina osadenstva je naladená na úplne iný temporytmus záberovania či postupnosť rozprávania. Ten, ktorý nepodnecuje k rozmýšľaniu, ten čo slúži na odreagovanie - na dočasný úžitok. Jasné, takmer všetci máme radi občasné "nevybočovanie z konceptu", lenže tento Park sa do tejto škatuľky jednoznačne vtesnať nedá, mozog sa v ňom vypnúť tiež…nedá, ale práve naopak sa zapnúť…dá a musí, kto si to pred vstupom do sály neuvedomí, odkráča bledý. Gus Van Sant sa totiž s nikým nepára, na úkor uspokojenia más nefalšovane cíti s hlavným hrdinom (Gabe Nevins) a podľa vlastného gusta predkladá jeho zložitý proces vyrovnávania sa jak s krutou dobou, tak s neštastnou náhodou._______Únik pred sebou samým, návaly bezprostrednej úzkosti, nekontrolovateľný zmätok, ale aj ľahká irónia - to všetko je komunikované prostredníctvom nekonvečného filmového štýlu, ktorý si zakladá na troch pilieroch : 1) Nechronologická, prerušovaná, miestami repetitívna a tak povediac útržkovitá naratívna štruktúra, ktorá presne odpovedá zmiešaným pocitom mladého skejťáka. Až na pár vyprázdnených (avšak formálne stále zvodných) scén (chodba, skatepark) sa jedná o veľmi neortodoxnú a ťažko odhadnuteľnú skladačku dejových okienok, ktorých obsah po istom čase nadobúda jednotnú, sémanticky bohatú podobu. Chce to len chuť načúvať a sústrediť sa._______2) Tzv. pasívna mizancéna, ktorá uprednostňuje postavy pred priestorom, ten tu hrá druhé husle a stáva sa iba potrebnou kulisou. Dominantným objektom objektívu je Alex čo by traumatizovaný chlapec a ľudia obklopujúci jeho osobu, ovplyvňujúci jeho činy. Pracuje sa s hĺbkou ostrosti, obmieňajú sa kamery, spomaľuje sa dianie, snímajú sa detaily tváre, všetko sa podriaďuje primárnemu cieľu - prežitku._______3) Neočakávaný, ale nápaditý výber všakovakej muzičky. Od ambientu, cez rock'n'roll, až po folk. Sem-tam hip-hop, kde-tu aj punk. Audio tentokrát takmer vôbec nekorešponduje s videom, vzniká protipólny vzťah, ktorý na počudovanie bezproblémovo klape. Vytvára paradoxy a dosvedčuje neodôvodnenosť niektorých životných okamžikov._______Ak by som chcel mnou udelený počet hviezdičiek racionálne obhájiť, tak sa mi to zcela určite nepodarí, pretože aj keď túto psychologickú štúdiu treba poberať rozumom, na komplexné prijatie je nevyhnutné srdce. Byť pasívny nič nevyrieši a prejaviť súcit zasa nič nestojí. Ak "Paranoid park" nie je dostatočným dôvodom k aktívnemu prístupu a aspoň miernej empatii, tak neviem kam to všetko speje. Že by k rovnakej ľahostajnosti, znudenosti a nezúčastnenosti, k symptómom tak príznačným pre dnešnú, vonkajšími vplyvmi poškodenú mladéž? Kto vie, možno sa mýlim, možno nie. Každopádne Gus - nech už sa akokoľvek opakuje - vie čo + ako točiť a mne sa to veru pozdáva. Vidím v tom láskavosť, zanietenosť a…profesionálnosť. ()

Galerie (28)

Zajímavosti (2)

  • Paranoid Park zaujal redakci prestižního časopisu Cahiers du Cinema natolik, že dílo zařadila mezi deset nejzajímavějších filmů roku 2007. [Zdroj: AČFK] (POMO)
  • Gus van Sant za film dostal výroční cenu na festivalu v Cannes 2007. [Zdroj: AČFK] (POMO)

Související novinky

Cinepur CHOICE 2008 - Nápadný půvab filmu

Cinepur CHOICE 2008 - Nápadný půvab filmu

24.11.2008

Filmový festival Cinepur CHOICE se po loňském úspěšném debutu rozšiřuje na 5 sekcí a filmy představí v 9 promítacích prostorách. Festival orientovaný na nejprogresivnější trendy současné… (více)

Reklama

Reklama