Paranoid Park

Gus Van Sant sa zjavne našiel v generačnom zakotvení témy. Po štúdii násilia zameraného navonok (Slon) nasledovala štúdia násilia voči sebe (Posledné dni), aby ju vystriedala štúdia neúmyselného násilia v Paranoid parku. Všetko z pohľadu mladých rebelov, oponujúcich väčšinovej spoločnosti. Vnútorné prežívanie a pocity človeka trápeného vinou sú na príbehu mladého skejťáka podporené časovým poprehadzovaním deja, naznačujúcim zmätok v duši a nutnosť utajenia činu s nezamýšľanou desivou pointou. Sledujeme pozvoľný rozvrat jeho vzťahov s okolím (frajerka, škola, priatelia), silnejúcu vnútornú tenziu. Áno poprehadzovaná chronológia a kameramanské exhibície sú znakmi všetkých troch filmov, napriek tomu si myslím, že tentoraz režisér uchopil tému a jej odoznenie najkomplexnejšie, čo sa týka stavu pred a po čine (príčin a dôsledkov). P.S. Nutnosť vypovedať o tajomstve, o ktorom nikto nesmie vedieť a predsa o ňom napokon vedia všetci (oboznámenými sú v tomto prípade diváci - prostredníctvom filmového plátna), v niečom pripomína legendu o tajomstve oslích uší kráľa Midasa, ktorú jeho holič zveril jamke v zemi, no vietor ju rozfúkal medzi pospolitý ľud. (02.12.2007)

Gus Van Sant sa natoľko snažil rozbiť štruktúru príbehu, až nakoniec takmer rozbil divákovu trpezlivosť a pozornosť. Pôsobivý vizuál, skvelé kamerové filtre, ambient. Ak tomu ako nechcený bonus vymletá mladá generácia. A to sa písal ešte len rok 2007, takže všetci ešte neďatľovali do svojich smartfónov. Dnes si instantne svoje zážitky namiešajú len on-line, pretože žiadne reálne zážitky už nemajú. (27.01.2017)

Byl jsem ochoten hrát s tvůrci tohoto filmu jejich hru. Byl jsem ochoten příjmout chronologicky retrospektivními flashbacky a forwardy podaný děj. Byl jsem ochoten akceptovat pseudoexpoziční vykreslování psychologie postav. Byl jsem ochoten přežít rádobyuměleckou formu obrazů, které měly být patrně nesmírně podmanivé. Ale čeho je moc, toho je příliš. Byla to dlóóóóuháááá tááááhnoucí se nuda s extrémně prvoplánovou zápletkou výčpělého tématu a stopáž, která měla 85 minut, mi přidala spíše jako 185 minut. No a ta scéna s hlídačem drah - co to mělo být? Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo plakat nad tak zoufale nevkusným výjevem. Ruce pryč od tohoto filmu. (03.07.2011)

Neuspořádané kombinování chronologického a retrospektivního postupu vyprávění asi mnohým nesedne, ale ve Van Santově nakládání s ním jsem neviděl vyprázdněnou exhibici, nýbrž šikovný způsob, jak nám bez zbytečných slov zprostředkovat Alexovy pocity. Zmatek, neschopnost dlouhodobějšího soustředění. To podstatné se skrývá za gesty, náznaky, letmými pohledy. Aby luštění celé mozaiky nebylo tak snadné, jsme neustále nuceni přemýšlet, nesledujeme-li film zrovna subjektivním pohledem Alexe, který si realitu mohl lehce „přibarvit“ (nemrtvý dvojdílný muž), ale taky nemusel. Celá hra na dvojího vypravěče je (SPOILER) ukončena poměrně nečekaným způsobem, kdy vychází najevo, že Alex „Paranoid Park“ nepsal, aby si jej časem někdo mohl přečíst, nýbrž pouze v rámci jakési osobní psychoterapie. Jako film nahlížející do duše traumatizovaného kluka mi film přišel dostatečně zajímavý, nějaké pseudointelektuální vycpávky a možnou spojitost s Ground Zero (nezaplněný prostor) nechám k důkladnějšímu rozboru povolanějším. 75% Zajímavé komentáře: Bluntman, Radko, Tommy987 (23.12.2008)

„V skutočnosti nikto nie je pripravený na Paranoid Park.“ Gus Van Sant je ďalší Lasse Hallström – niekdajšia obrovská režisérska nádej (MOJE SÚKROMNÉ IDAHO, DOBRÝ WILL HUNTING) začala rokmi upadať do priemernej rutiny (OSUDOVÉ STRETNUTIE) a kurióznych experimentov, ktoré nikto nepochopil (remake PSYCHA). Bohužiaľ, PARANOID PARK (známe miesto v Portlande, kde sa stretávajú po nociach mladí skejťáci) má mimoriadne natiahnutý scenár, ktorý vôbec nie je o tom, o čom mal byť. Namiesto toho je o veciach, ktoré miestami až príliš zaváňajú pokusom o samoúčelnosť a umelo vyvolaný škandál (zobrazovanie sexu skôr detí ako mladistvých á la Larry Clark). Zopár dobrých náznakov (rozpoltený strážnik, výčitky svedomia) slabej snímke (pripomínajúcej voľnú adaptáciu Dostojevského „Zločinu a trestu“) nepomáhajú až tak, ako by sa mohlo zdať. Pokiaľ je to generačný film, potom nemá táto generácia čo komu povedať a to je strašné. Cinematik 2009 (13.09.2009)