Klub poslední naděje

Dallas Buyers Club mnozí řadí do škatulky oscarovek, které ze svých závažných témat (tady boj s AIDS, ale současně s oficiální zdravotní politikou USA) dělají slzopudné kýče postavené hlavně na výjimečných hereckých výkonech (zde brilantní McConaughey a neméně skvělý Jared Leto). Takovéhle cejchování ale v tomhle případě uplatňovat nelze, alespoň ne v plné míře. Film lze sice chápat jako poctu Woodroofovi, ale ani omylem ji není možné vidět jako prostou glorifikaci - sledovat McConaugheyho vychrtlého kovboje je po většinu času nepříjemné, stejně jako s ním sympatizovat vzhledem k jeho homofobním a dalším předsudkům. Jistě, jeho přerod v kámoše gayů a transsexuálů je ilustrovaný scénami, které mohou vzbuzovat pobavený úsměv, ale pořád to není nic, co by bilo do očí. Navíc, film některé emocionálně vypjaté momenty, u nichž oscarovky obvykle tráví nejvíc času, chytře odbyde krátkou promyšlenou montáží, která je nicméně svojí zkratkovitostí o to působivější. Naštěstí zdaleka nejde jen o film s excelentními herci a po otřesném Café de Flore mě překvapuje, co Jean-Marc Vallée zvládl natočit tady. Každý má asi svoje highs & lows. (05.01.2014)

Actually quite fun - není to tak slzupudné škemrání o oscary jak jsem předpokládal. Víc než o AIDS, o drogách, a vlastně i o ošklivých zlých spekulantech ve vedení farmaceutického výzkumu, je to o přerodu jednoho člověka ze stavu vyblitého zmrdství do stavu pohodového sympaťáka, který to má dost srovnané. Což nicméně vydrží filmu jen zhruba polovinu a ani bez pochybností impresivní McConaughey to o moc déle naplno netáhne, takže pak už film trochu nudí. I proto, že v následující morálně-právní přetahované s oficiálními úřady o to, jak moc košer je nechat lidi bezmocně chcípat, nejde ani zdaleka tak na dřeň jak by mohl. 7/10 (20.01.2014)

O tom, jak zbohatnout na AIDS. Měl jsem trochu problém s vláčným dějem, protože když z vás vyprší nadšení z té originální postavy a poté z té podnikatelské linie zjistíte, že tam už toho vlastně moc nezbývá. AIDS totiž nakonec stejně nevyléčí a ženu a kupu dětí už si taky pořídit nestihne, takže mi přišlo, že to plyne odnikud nikam. Není to žádná uslzená chcojka, ale myslím si že i přes skvělej výkon McConaugheyho ten film stejně zapadne a do roka si na něj nikdo nevzpomene. (05.08.2014)

-Thank You. -Fuck off! Breaking Good? Ne tak úplně. Překvapivě nejde o citově vyděračské drama o pozdním procitnutí jednoho homofoba, ale o formálně i obsahově vzácně střízlivý snímek, který namísto Woodroofova zbožšťování připouští, že tenhle kovboj si přehnaný soucit nezasloužil ani poté, co se nakazil AIDS. Snaze protagonistovo utrpení nerozmazávat a prostě jej zobrazovat odpovídá věcnost formy (natáčení bez umělého dosvěcování, dokumentaristicky nesouměrné záběrové kompozice, nenávodné používání hudby). Není-li film emocionálně chladný, pak zejména díky vyzáblému (cca 20 kilo dolů) McConaugheymu. I když hraje pouhý stín svých hrdinů z jiných filmů, nikdy neztrácí jiskru v oku. Způsob, jakým kombinuje neadekvátní sebejistotu, nehoráznou drzost a obdivuhodnou zarputilost, dělá z protagonisty ideálního bojovníka proti (zdravotnickému) establishmentu. Ten od svého konkurenta zosobňujícího nezlomnost americké ctižádostivosti očekává už jen to, že brzy zemře. Zejména svou fyzickou proměnou fascinuje také Jared Leto, jehož společné scény s McConaugheym vzdáleně připomínají Půlnočního kovboje, jiný film, který se nebral přehnaně vážně a na seriózním tématu se na druhou stranu ani nepásl, ani jej nebanalizoval. 75% (10.01.2014)

Vynikající film, přinášející něco navíc nejen o boomu viru HIV, ale i Americe 80. let, etice zisku, duchu koncernového kapitalismu, nutnosti boje proti elitám a autoritám, stejně jako třeba jižanském geniu loci. Zprvu to vypadá jako mírně modifikovaný konkurenční Vlk z Dallasu s AIDS (svým zjevným antihrdinstvím) postavený na poetice Půlnočního kovboje, postupně se ovšem charakteristika hlavního hrdiny změní tak trochu na Elektrického jezdce, což celé je pak korunováno přerodem v soudní drama a klasickým finále á la hollywoodský životopisný film - oslava občanského aktivismu (Tleská se s patosem ve tvářích, i když hlavní hrdina má blíže spíše k Larry Flyntovi, než k Erin Brockovich). Pomineme-li tedy konec, překvapí syrové zpracování, originální forma (nepřisvěcování scény, práce s kamerou atd.), hodně civilní projev a hlavně bravurní herecké výkony. Takový přerod z hollywoodského idolu v jižanskou macho-trosku, jaký předvedl Matthew McConaughey, se opravdu hned tak nevidí. Opravdový herecký koncert, do čehož ale nutno zahrnout i další herce. Hlavně ale oceňuji celkový koncept a přístup tvůrců - místo snímku sentimentálního, slzopudného, emocionálně vydírajícího či téma odlehčujícího rastrem černého humoru jdou na věc přímo, bez konceptuálního balastu, což je největší deviza Klubu poslední naděje. (28.02.2014)