Útěk ze Sibiře

Existují v zásadě jen tři typy filmů: filmy typu A odehrávající se na malým prostoru (vězení, vlak, letadlo), filmy typu B odehrávající se ve středně velkým prostoru (mrakodrap, letadlová loď) a filmy typu C odehrávající se ve velkým prostoru (road movie, les). A teď jde o to, že filmy typu A ani filmy typu C často moc nefungují, protože takové filmy své postavy buďto moc svírají (A), nebo jim naopak moc povolují (C). Ideální je samozřejmě zlatá střední cesta (B). K této zlaté střední cestě se můžou přiblížit i ty dva krajní typy filmů, a to jednoduše tak, že postavám odstraňují překážky z cesty a tím jim umožní takříkajíc lépe dýchat (A), anebo jim naopak hází klacky pod nohy a malinko je přidusí (C), kupříkladu v road movie velí žánrová norma, aby se rozbilo auto, a to právě z toho důvodu, aby se ta obrovská volnost, kterou postavy mají, nějak vykompenzovala, aby ty postavy čelily nějakým obtížím, protože jinak by to byla asi dost nuda. Nejinak je tomu mimochodem u PC her, kde vedle koridorovek (A) a svobodných her jako jsou letové simulátory nebo strategie v duchu „stav si, dokud tě to neomrzí“ (C) máme opět nějaký ideál uprostřed, třeba jasné zadané mise a k tomu vedlejší nepovinné úkoly (Deus Ex: Human Revolution). Jak to celé souvisí s Útěkem ze Sibiře? Souvisí to hodně, protože pokud toto rozdělení na tři typy filmů přijmeme, můžeme velice snadno pochopit a dekonstruovat i tento film o útěku ze sibiřského gulagu do Indie, který naprosto ukázkovým způsobem naši definici potvrzuje. Celý ten film, ač patří celkově k C-čku, sestává ze tří odlišných částí, kde každá z nich odpovídá jednomu typu filmů: gulag A-čku, samotný útěk C-čku a město Lhasa B-čku. Nejen to, film dokonce potvrzuje i to o překážkách a klackách, (-spoilery-) neboť postavám umožní bez nejmenších potíží utéct z gulagu, ten útěk není ve filmu dokonce ani vidět (větší odstranění překážky snad ani film postavám nabídnout nemůže), a naopak na samotné cestě jim pořád hází klacky pod nohy v podobě zimy, horka, jídla, komárů a podobně. Oba případy, uzavřený gulag (A) a zcela otevřená krajina (C), jsou ale až příliš extrémní, a možná proto ten film tak úplně nefunguje a skoro všichni mu dávají tři, maximálně čtyři hvězdičky. Oba ty případy postavy buďto až příliš omezují (to, co je přiměje definitivně k útěku, není vlastně gulag, ale důl, kde se nedá přežít víc než pár měsíců), nebo jim naopak poskytují až příliš volného prostoru. Ideální střed (B) nastane až v tibetské Lhase, v městečku ani zcela sevřeném ani zcela otevřeném, kde si postavy teprve uvědomí, že to dokázaly. Jenže to už je trochu pozdě, neboť film končí. ____ Ač by se mohlo zdát, že výše uvedené členění filmů z hlediska prostoru na tři typy je banální anebo prostě trochu divné, dovoluje nám odpovědět na některé z největších záhad kinematografie, například proč je Smrtonosná past 1 lepší než Smrtonosná past 2? Spousta lidí na tohle řekne něco jako - no, protože druhý díly bývají horší a kdesi cosi, jenže skutečný důvod spočívá v tom, že ten první film spadá do ideálu B-filmů, kdežto ten druhý do C-filmů. Rovněž může zaznít otázka, proč je Přepadení v Pacifiku 1 lepší než „Přepadení v Pacifiku 2"? Opět - protože první film je případ B filmu (loď), kdežto druhý C (vlak). Závěr z toho je ten, že můžete být geniální scénárista a vymýšlet geniální (například ve smyslu plastický) postavy, prokreslovat je a krášlit, ale pokud ty postavy umístíte do blbého prostředí, je vám veškerá ta genialita úplně k ničemu. Měli bychom tedy obrátit tradiční tezi o izolovaných postavách jako takových a ptát se, proč přesně jsou některé postavy dobré – tvrdím, že právě kvůli prostředí. Coby scénárista se tohle pravidlo můžete snažit přechytračit, vymýšlet všelijaké finty, ale je to úplně zbytečné, protože tyhle zákony prostoru obejít nelze. Nepovedlo se to ani Peteru Weirovi. (18.09.2011) (méně) (více)