Doba temna

Příjemně nevtíravá satira o tom, že když nás neuspokojuje život, který vedeme, nahrazujeme ho sněním o všem, co si myslíme, že by nás udělalo šťastnými, abychom dříve nebo později zjistili, že i ty nejživější sny se rozplynou a vrhnou nás zpátky do nicoty. Pak je třeba začít znovu a při plném vědomí vnímat vše, co tento svět nabízí - i kdybychom měli začít pouhou samotou a miskou jablek... (23.03.2012)

Chuť se vším praštit měl aspoň jednou každý z nás... Několik scén mělo hloubku, jiné byly zas lacině podbízivé (ovšem tu s nahým pozadím Diane Krugerové kvituji s povděkem)... Celou dobu si říkám, že hlavní hrdina jako by z oka vypadl Donaldu Sutherlandovi (nechat si narůst plnovous) a ten měl ve filmu nakonec malé cameo :-) 60% (06.08.2013)

„Dvacet let manželství je pro prostatu jako dva balíčky cigaret denně pro plíce.“ Kdo by se nechtěl ve snech pravidelně setkávat s Dianou Kruger (a nejen s ní), zvlášť, když je to snění jistého velmi příjemného charakteru. Tím spíš, když žije se zcela ignorující manželkou, dcerami a navštěvuje matku, která ho už ani nepoznává. Horší ovšem je, když takhle sníte i za bílého dne. Na druhou stranu, jen pomocí tohohle snění a představování si stimulujících věcí se dá v tomhle nehostinném, sterilním, odosobněném, uspěchaném a neuspokojivém světě fungovat…Film z roku 2007 s rouškami vyznívá až trochu děsivě. Celkově je ale tahle satira v mnohých věcech až zoufale aktuální; film sice dané situace záměrně přehání a vyhrocuje, ovšem z dnešního pohledu už ne až tak moc. Doba temna je tak místy hořce zábavná stejně jako dost smutná. Konec mi přišel drobet utopický (myslím tím ohledně financí), ale jinak vlastně proč ne. Ve výsledku příjemné překvapení, mé první filmové setkání s režisérem Denysem Arcandem hodnotím solidními 4*. (12.06.2022)

Satira na absurditu moderního západního světa, kde člověk má všechno, ale nějak se mu ztratila chuť k životu. Rodina, děti, dům, auto, kariéra - to vše, protože je to tak správné, protože to mají všichni. Něco je však špatně. Při pozornějším pohledu se ukazuje, že nikdo nikoho nepotřebuje nebo nejčastěji nikdo nikomu nemůže doopravdy pomoct. Problémy a životy lidí jsou složitější a komplikovanější, než se zdají být v tom nadýchaném polštáři blahobytu, do kterého lidé zapadli tak pohodlně, že ani nejasná nespokojenost je nedonutí z něj vylézt. Někdo se naplno a hekticky věnuje vnější činnosti, někdo se oddává vnitřnímu snění. "Pane, zavřete hubu" ... a nerušte své představy. A ve snech je vše takové, jaké si člověk přeje mít. Člověk chce něco znamenat a být prospěšný, chce milovat a být milován, vše ostatní je surogát těchto potřeb. Nejcennější a nejlepší na snech je to, že ty snílka nikdy neomrzí. Můžou se však rozplynout. Americký sen, kanadský sen, čínský sen ... hezký obrázek s prázdným obsahem. Ten pravý obsah se nepozorovaně vytratil se ztrátou víry nebo se ztrátou elánu a ideálů mládí. Jak napsal Michail Bulgakov v pověsti Psí srdce, "Rozklad není v klozetech, ale v hlavách." Třetí film barbariány - trilogie Denysa Arcanda - je o unavené společnosti, která dosáhla všech lidských cílů, aniž by ty cíle našla. Smysl se plně vytratil, ale kancelářské krysy ještě doufají v záchranu. Možná je zachrání život v přírodě, pohled na moře, které je symbolem iluzí. Sní svůj sen, člověče, a uleví se ti. Anebo naopak probuď se a přestaň si namlouvat, že jsi něco jiného, než člověk. Vlastně jsem se pořád smála. A líbil se mi také komentář troxora. (12.03.2012)

Už pouhé tituly režiséra Denyse Arcanda svědčí o tom, že si o naší přítomnosti a atmosféře ve společnosti nedělá sebemenší iluze. Ve svém nejnovějším snímku pokračuje v mapování bezradnosti, tápání a celkové krize moderní západní společnosti. Jeho hlavním tématem je krize středního věku, taková kanadská varianta Americké krásy, méně ambiciózní a efektní, ale ve své výpovědi mnohem přesnější, krutější a bez berličky závěrečné kulky, která vyřeší situaci. Mnohem horší než jeden hrozný konec je totiž hrůza bez konce a bez východiska. Hlavní hrdina je lapený v síti stereotypů, povinností, předpisů a hlavně v pasti naprosté osamělosti. Denys Arcand se od své Invaze barbarů posunul mnohem víc k satiře a tragikomedii plné černého humoru, takže jeho film je diváčtější než předchozí snímky. Aby jeho hrdina přežil neveselou realitu, utíká se do světa snů a když už najde potenciálně zpřízněnou duši, ukáže se, že ta si svůj únikový svět přetavila do svérázné reality a je pro soužití nepoužitelná. Arcand má široký záběr, zesměšňuje politickou korektnost (už nemáme černochy, ale lidi rovníkového typu), byrokracii (nikdo se vám nemůže věnovat, protože všichni úředníci jsou na motivačním kurzu - chtěla byste snad demotivované úředníky?), krizi rodiny a mezilidských vztahů obecně. Zatím podle mého nejlepší film tohoto zajímavého kanadského režiséra. Celkový dojem: 90 %. (18.03.2012)