Doba temna

Niekomu môže pripadať spôsob vyjadrenia sa k súčasnému životnému štýlu a ku kríze stredného veku Denysa Arcanda trochu amatérsky alebo televízny, s čím by som som možno súhlasil, ak by som film sledoval na filmovom festivale a jeho sledovanie tak bolo kolektívnym zážitkom. V obývačke mi naopak snové vízie hlavného predstaviteľa prišli nápadité a prečo hľadať prešpekulovanosť vo filmovom vyjadrení režiséra, keď sa predsa pozeráme na to, čo sa odohráva v hlave nejakého priemerného kanadského úradníka (porovnajte jeho situáciu so situáciou priemerného Slováka). Ešte si neodpustím poznámku k príšernej gýčovej radovej zástavbe Montrealskeho predmestia. (08.08.2013)

Film, ktorý odzrkadľuje veľkú časť populácie. Väčšina ľudí je totiž len zaškatuľkovaná v strereotype, v jednej rodine, jednej práci, robi tie isté aktivity a ešte aj v ten istý čas. Stereotyp może niekomu vyhovovať, ale po čase človek sa človek sám seba spýta, je to toto, čo som chcel? Stačí mi to na šťastný život? Keďže to ale nedokáže zmeniť, človek sníva. O tom, kým mohol byť, kým by chcel byť, s kým by chcel byť. Predstava úspešného spisovateľa s radom obdivovateliek na čele s Diane Kruger, to je presne taká mužská predstava, muža, ktorý zapadol do šedivého spoločenského priemeru. Film je ľudský, inteligentny a má svoju hĺbku. U Diane Kruger by som ešte vyzdvihol plynulú znalosť angličtiny i francúzštiny, to sa u rodených Nemcov tak často nevidí. (10.06.2016)

Znamenitá tragikomická satira plná trefných hlášek a klasického i černého humoru. Hrdinovy představy jsou ve většině případě nesmírně vtipné a odrážejí občasnou marnivost celého světa, zde konkrétně i tak vyspělého státu, jakým je Kanada. Film je z větší části podán humorně, ale obsahuje řadu důležitých témat, počínaje odcizením v rodině, přes pracovní stereotyp, otravnou šéfovou až po úlohu státní správy ve společnosti. Diane Kruger a Emma de Caunes představují bonus a poslední kousíček bezchybně složené skládačky. (12.03.2012)

Jean Marc Leblanc to rozhodně neměl jednoduché, ale řekněte mi kdo má. Nikoho takového já osobně neznám. Zpočátku filmu nás uvedl Denis Arcand do života muže, kterého každodenní jednotvárnost a jeho studená polovička neustále propojená s mobilem natolik psychicky drtily, že není žádný div jeho útěk ke snům s krásnými ženami a k jiným podobným fantaziím. Postupně se ale přesuneme s Jeanem do jiné roviny jeho myšlení a ten už tak zábavný není. Ono totiž není vůbec jednoduhé oddělit své sny od skutečné reality a buď ji nějakým způsobem změnit, to vyžaduje velkou dávku nejen vnitřní síly a nebo se s ní smířit. Jak to nakonec dopadlo, to se už musíte podívat sami. Můj obdiv má Marc Labreche, který tu roli zahrál úžasně uvěřitelně. A zcela nepopiratelně je to film hodný k hlubšímu zamyšlení, protože co si budeme namlouvat, většina z nás má také své sny a touhy, ktreré většinou nejsou slučitelné s reálným životem. (13.10.2012)

Jean Marc Leblanc sice uniká z nevábné reality svými utěšujícími fantaziemi, ale není ona skutečnost často stejně absurdní jako jeho sny? Přežívání uprostřed rodiny, v níž je každý jednotlivý člen paradoxně osamnělý, sociální úřad pro lidi v nouzi, kde nikdy nikomu nepomůžou (jak kafkovské), motivační kurz smíchu a pod., to vše umocněno dusnou atmosférou úzkosti a odcizením dnešní doby. Bylo jen otázkou času, kdy přeteče poslední kapka Jean Marcovi tiché, snášenlivé odevzdanosti a všechna jeho frustrace se prodere na povrch. Když se tak nakonec stane, záleží už pouze na něm, zda se definitivně zřekne života a oddá se snění, nebo se pokusí vybudovat si vlastní budoucnost, beze všech civilizačních pout povinností a všeobecného pokrytectví, které ho svazují. Kárá mravy smíchem, tento citát dokonale vystihuje tuto navenek komedii, která pod povrchem skrývá pořádný kus hořkosti a rozčarování. Potěšení naopak skýtá Marc Labréche, v soustředěném, vynikajícím hereckém výkonu. (18.06.2013)