Antikrist

Interpretačně otevřený film, který se dá číst jednak jako feministický (Adam řekl Evě: "Utrhni mi to jablko, mám hlad."), jednak jako misogynní (z Ráje jsme byli vyhnáni, protože žena nemá nikdy dost a je nenažraná), přičemž oba závěry jsou zcela legitimní a záleží na zvolené optice pohledu. Nemyslím ale, že by byl interpretačně znásilnitelný (i přes teologickou, strindbergovskou, nietzscheovskou, šamanskou a jinou symboliku); i přes prohlášení o auto-terapeutickém účinku na samotného tvůrce a jeho depresích se totiž nabourává psychoanalytický a auteurský přístup, když padají věty jako "Freud je mrtev" a okázale se staví na odiv psychoanalytické motivy. Pro koho je ale důležitá osoba tvůrce a jeho styl napříč celou její filmografií, toho jistě potěší, že ANTICHRIST je souhrnem a přehlídkou postupů Trierových předchozích děl. Vysoce stylizovaný prolog a epilog upomene na evropskou trilogii; ostatní kapitoly jsou natočeny na digitální kameru a obsahují explicitní obrazy násilí a sexu, pohrává se se žánrovými konvencemi a diváckým očekáváním jako v trilogii o Zlatosrdečce; pracuje se s omezeným prostorem, klasická hudba je v kontrastu s tím, co se odehrává na obrazovce/plátně, divák je pohroužen do fikce a vzápětí je z ní zcizovacím prvkem vytrhnut, žena není pouhou trpitelkou, ale přebírá aktivitu jako v nedokončené (proti)americké trilogii. Ostatní by měli zapomenout na pověst, která šokantní novince na základě projekcí v Cannes a v Karových Varech předchází, protože znepokojivé obrazy nejsou samoúčelnou provokací, ale mají svůj význam v kontextu snímku. Poté zbývá již jen přistoupit na koncept, který je založen na juxtapozici (stylizovaný prolog a epilog vs. "dogmatický" styl ostatních kapitol, muž vs. žena - souboj pohlaví, racionalita vs. iracionalita, rozum vs. chtíč - nemohou být v opozici natrvalo, feminismus vs. misogynie, psychologické drama první poloviny vs. exploitation druhé, realismus vs. snovost, sex vs. smrt, řád přírody vs. chaos světa, nature kolem nás vs. nature v nás...), a nechat si rozjebat podvědomí v nejpůsobivějším Trierově filmu. (28.08.2009)

90?% Snad. Tohle je můj první film od Triera. Ze začátku jsem si vzpomněl na Tarkovského a na konci mu byl film věnován. Tohle je další případ obrazových cvičení, které mě vtáhnou, bizarností, které mě vylekají a šokujících scén, které mě nešokují. Jinotaje jsem skoro neodhalil, už nechci psát nic o fascinaci, prostě mě to bavilo. Přesto to podruhý nedám. Nejspíš. (20.01.2010)

Výsostně intelektuální zážitek, přes všechny ty mediálně avizované nechutnosti a detailní záběry zvrácených scén. Lars von Trier ve své proklamované kontroverzi postoupil na samu hranu snesitelnosti. Opět vyprávění členěné do kapitol, opět snímek plný náznaků, symbolů a metafor, opět silný ženský úděl, tentokrát ovšem významově převrácený do výrazně kontroverzního antifeministického naprogramování. Vyznění Antikrista je skutečně velmi odvážný a pozoruhodný kalkul, kterým chce Lars po svém přispět do tématické polemiky, a je to příspěvek skutečně osobitý. Rozpad tradičního svazku muže a ženy Trier vnímá jako zásadní hodnotu, kterou ztrácí západní civilizace, jedním dechem nutno dodat, že z pohledu tvůrce filmu vinou ženy, v jejímž nitru dříme onen Antikrist. Takový pohled jde přesně proti dnešnímu úzu politické korektnosti a také proto vzbuzuje kontroverze. Zaostření na psychologickou rovinu příběhu (především v první půli filmu) dělá ovšem z Antikrista skutečně hluboký snímek, nutno ale jedním dechem říci, že snímek navýsost obtížný a neprvoplánový. O estetických kvalitách minimálně Prologu nemluvě. Bez debat filmová událost tohoto roku... ,,Freud je mrtev" (29.10.2009)

Trierovo dílo se někomu může jevit, jen obtížně stravitelné, ale když se hlouběji vnoříme do jeho pocitově vyprávěného příběhu, kdy je námětem jedno z nejtěžších traumat, jaká mohou člověka – zejména matku – postihnou. Zatímco rodiče (Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg) se oddávají milostným hrátkám ve sprše, jejich dítě vyleze z postýlky a namíří si to přitahováno k otevřenému oknu. Černobílý zpomalený obraz, vlnící balet propletených těl, kapek vody i vloček sněhu, vytváří v úvodní sekvenci až magický časoprostor. Prolínající se jím proslulá árie z Händelovy opery Rinaldo v souznějícím významovém splynutí výstižně nazvaná „Nech mne oplakávat.“ S mistrnou sugescí jakou vyvolává, až ho lze (nejspíš důvodně) podezírat, že se pokouší léčit běsy ve vlastní duši. „Antikrist“ ovšem zůstává svébytnou, nezaměnitelnou výpovědí, která se vyznačuje jednou úžasnou předností a to že dokáže prolomit znecitlivělou slupku našeho vnímání. (11.11.2009)

44. MFF KV .. Scénář: Lars von Trier .. Dva výborní herci a Larsovo očistné depresivní divadlo o třech dějstvích, krvácejících orgánech, mluvících zvířatech, šumícím lese. ___ Lars si opět nebere ohledy. Jenže tentokrát tak maximálně na neznalého diváka, kterého pár lekaček a řezání do údů či pohlavních orgánů dokáže ještě rozhodit. Podmanivý byl prolog, jenž je excelentně nasnímaný a ohudebněný. Zbylá dějství jsou pak studií rozkladu osobnosti a prací s bolestí nad těžkou ztrátou. Epilog pak nastiňuje o čem, že měl Antikrist původně a spíše být. Forma intimního manželského dramatu s hororovým vyústěním i jeho obvyklými žánrovými efekty a nejasnostmi mne ze sedačky nezvedá. (09.07.2009)