Ty, který žiješ

Povídkový filmy, to je moje. Pokud je do toho smíchaná nostalgie, humor a drama, tím líp. Začátek byl úžasnej, pak už kvalita klesala. Ale jistý momenty a hlavně pro leckoho nedůležitý detaily a vložky to zase vystřelily na solidní čtyři hvězdy. Určitě se najdou lidi, kerejm takovejhle snímek nesedne. Já mezi ně naštěstí nespadám. (24.06.2010)

Asi budu jediná, která tady nebude jásat nad dílem Roye Anderssona, ale je to tak. Už druhý film po Patře a je mně jasné, že jsem šlápla...........tam kam nemám. Měla jsem se smát a nebo ronit slzy? Takové experimenty jsou pro znalce filmové tvorby a hlubokého smysluplného humoru, který je mně žel vzdálený a nepochopený, tečka. (27.07.2017)

Formou i obsahem sice osobité, ale celistvé zpracování může již po chvíli začít upadat do nezáživnosti. Rozhodně bych však nepoužila výraz "nudný." Je to jaksi specificky nepodnětné. Tento, možná nesmyslný výraz, stejně ani tak nedokáže vyjádřit mé roztěkané dojmy:) Dlouhé záběry i scény bez postupu děje, často mlčenlivé, nebo s dialogy pronášenými jakoby bez zájmu. Spousta okolních postav vystupuje a působí jako nějaké apatické, nehybné figury. Film v podstatě neobsahuje žádný příběh, nemá nijak propracované, složité či povšimnutí hodné postavy. Jeho nikam nesměřující vývoj Vás může lehce přestat zajímat a ani možná nebudete umět říct, o čem vlastně byl. Něco však v sobě má. Něco, co mi nedovolí o něm říct, že mě nezaujal, nebo, že byl o "ničem." A to ačkoliv jsem ho celý nedokázala sledovat pozorně a soustředěně. Sdílím pocity s komentářem uživatele Niktorius. (25.10.2011)

Anderssonova hořká groteska zasazená do šedivě neútulných interiérů nám předkládá mozaiku mnoha malých, trapných lidiček ve vizuálně vypiplaných a až do naprostého absurdna rozehraných etud. Zábava, u které se sice divák nepopadá smíchy za břicho, ale pokud zvládáte sledovat, co se děje ve druhém plánu statických záběrů, bavit se rozhodně budete. (26.11.2011)

Dílem souvislé a dílem nesouvislé obrazy se mi líbily tak dva z pěti. Proto i takové hodnocení. Problémem zde bylo, že se mi dostal do cesty Ulrich Seidl, a já musel porovnávat "jak by to udělal on", a vždycky mi vyšlo, že by to udělal lépe. Rakouská mentalita je mi ostatně bližší než skandinávská. Tedy dva z pěti, a brzy je zapomenu všechny, byť alespoň onu svatbu bych si chtěl uchovat. A ještě upozornění: Písně z druhého patra je vyšší třída. (08.10.2021)