Ty, který žiješ

Anderssonova hořká groteska zasazená do šedivě neútulných interiérů nám předkládá mozaiku mnoha malých, trapných lidiček ve vizuálně vypiplaných a až do naprostého absurdna rozehraných etud. Zábava, u které se sice divák nepopadá smíchy za břicho, ale pokud zvládáte sledovat, co se děje ve druhém plánu statických záběrů, bavit se rozhodně budete. (26.11.2011)

Ty, který žiješ je film švédského filmaře Roye Anderssona, který (ne)příimo navazuje na svůj předcházející snímek Písně z druhého patra - ať už převážně statickou kamerou, snímající jednotlivé aktéry, anebo epizodickou strukturou vyprávění. První polovina je naprosto výborná, skvěle pointované scénky a práce s více plány najednou (např. muž postávající na balkóně, přemýšlející o ničem, za nímž se dohrává dějství z předešlé scény s hlučným muzikantem a rozčíleným sousedem) říkají, že tohle točil skutečný filmař. Druhá je již o něčo slabší a smích hořkne, tragikomický pohled na celé to lidské pachtění a snažení, úniky ke snům a další, ani třeskutě vtipné být nemůžou. Přesto zaujmou jednotlivé scény nápaditou inscenací, ta svatební-snová zvlášť. Ale Písně z druhého patra jsou lepší... (03.08.2007)

Je jen pár filmů, u kterých se mi stalo, že když jsem vyšel z kina, svět kolem vypadal přesně jako v tom filmu (namátkou třeba Reggiovo "Koyaanisquatsi"). "Ty, který žiješ" je jedním z nich. Oči mi venku automaticky rámovaly scény plné "anderssonovských" statistů na chodnících a v oknech domů a trvalo mi docela dlouho se z toho dostat. Roy Andersson má totiž ve filmech to, co obdivuju asi nejvíc - mimořádnou výtvarnou kvalitu (kompozice obrazu je na hranici dokonalosti, barevné tónování spoluvytváří atmosféru filmu - v tomhle případě ďábelská kombinace žlutozelené s šedomodrou), humor (prvoplánový i téměř neviditelný) a skvělou hudbu (spojovací motivky v pozadí i "živé" kapely jsou na úrovni nejlepších kousků z filmů Akiho Kaurismäkiho). Navíc jsou jeho filmy originální, nepodbízivé a nepolopatické. Prostě - dobrodružství pro oči. Nelze nedat míň než pět hvězd. (28.05.2008)

Formou i obsahem sice osobité, ale celistvé zpracování může již po chvíli začít upadat do nezáživnosti. Rozhodně bych však nepoužila výraz "nudný." Je to jaksi specificky nepodnětné. Tento, možná nesmyslný výraz, stejně ani tak nedokáže vyjádřit mé roztěkané dojmy:) Dlouhé záběry i scény bez postupu děje, často mlčenlivé, nebo s dialogy pronášenými jakoby bez zájmu. Spousta okolních postav vystupuje a působí jako nějaké apatické, nehybné figury. Film v podstatě neobsahuje žádný příběh, nemá nijak propracované, složité či povšimnutí hodné postavy. Jeho nikam nesměřující vývoj Vás může lehce přestat zajímat a ani možná nebudete umět říct, o čem vlastně byl. Něco však v sobě má. Něco, co mi nedovolí o něm říct, že mě nezaujal, nebo, že byl o "ničem." A to ačkoliv jsem ho celý nedokázala sledovat pozorně a soustředěně. Sdílím pocity s komentářem uživatele Niktorius. (25.10.2011)

Potlesk Royi Anderssonovi..už dlouho jsem se tak skvěle od srdce nezasmál a zároveň nebyl zdeprimovaný životem postav. Divák musí dávat opravdu velký pozor, aby mu neunikly detaily, protože bez nich nemá smysl film vidět. Velmi přesné a velmi originální..včetně závěru, kde jsem si uvědomil, že jsem to já, který žije...protože..kdoví, co nás čeká.. (24.11.2009)