Femme Fatale

Nečekaně skvělý film. Po bezchybném dvacetiminutovém úvodu, který tvoří jedna z nejlépe natočených zlodějských akcí, jaké jsem kdy viděl (podkreslená senzační skladbou Bolerish inspirovanou Ravelem), přijde na řadu alespoň pro mě naprosto nepředvídatelný příběh, jemuž nechybí nic. Zvolna se rozlévá jako voda z přetékající vany (případně akvária), diváka udržuje v permanentní pozornosti, v závěru ho překvapí, znejistí a hned zase uklidní. A k tomu všemu se dočkáme všeho, co na panu De Palmovi milujeme. Tedy kromě přestřelky na schodech. Líbilo se mi to velice. (23.10.2012)

Přišel jsem, ulehl jsem, zapnul jsem Femme Fatale, nepochopil jsem ji, přesto si užil skoro každou minutu, opakovaně se poslintal nad Rebeccou Romijn a šel jsem spát. De Palma je docela podrazák a nejsem si jistý, že všechny ty kinematografické pocty a dějové kličkování tentokrát smysluplně ustál, ale ty hrátky mě baví - když už nic jiného. 75% (09.04.2020)

POMO sice čekal, že se většího uznání filmu dostane u budúcej generácie, a proto jsem si film pustil v návaznosti na přirovnání k filmu Enemy. Nicméně většího zklamání se mi dostat asi nemohlo. Smrtelně krásná Femme Fatale je žirafa větší než všichni muži ve filmu s chlapskými lícními kostmi. Závěrečných pár minut má být velkolepé propojení snu a reality, které zde vypadá naivně pohádkově a nezapadá do kontextu. Zklamání. (20.10.2015)

Iba pre pripravených a správne naladených. De Palma rád šokuje, má svojrázny filmársky štýl, jeho rukopis v momente spoznáte, ale či Vás aj niekedy osloví, záleží na vašom vkuse. Tento film je najgýčovejší v jeho kariére a ťažko je prísť na to, čo si vôbec o ňom myslieť. Za pokus to ale rozhodne stojí. Možno prázdne nič, možno geniálna skladačka. A keď nič, tak určite telo Rebeccy Romijn Stamos. Možno treba kvôli detailom vidieť dvakrát. (24.07.2009)

Už „JEN“ ten začátek! Způsob, jakým si de Palma hraje s jednotlivými záběry, ta plíživá, slídivá, místy snad až voyeurská kamera, která je naprosto dokonalá a hlavně – ta elegance. Označení „elegantní“, v tomto případě až nonšalantní, používám u filmu jen velmi zřídka, nicméně v tomto případě jej lze využít k velmi přesné charakteristice toho, jak celý snímek již od začátku působí. Úvodní scéna v Cannes je nesmírně působivá, plyne vlastně i docela pozvolna a není v ní mnoho dialogů, nicméně vše je natolik rafinovaně a velezkušeně vedeno Brianem de Palmou, že to prostě vtáhne a nepustí. Elegance, originalita, neokoukanost a celkově film, který je formálně až neskutečně bohatý. Pokud má někdo pocit, že scénář je zmatený a spousta scén se v něm nachází takzvaně pouze na efekt, měl by se zřejmě více zaměřit i na samotnou stavbu děje, která sice nedosahuje výše zmiňovaných formálních kvalit, ale je zajímavě větvená a skrývá minimálně dvě „depalmoviny“, které nemusí být napoprvé zcela snadno odhalitelné. Já si jich všiml až napotřetí a to si samozřejmě nejsem pořád jistý.)) Mimořádný zážitek, který jen tak někde jinde neuvidíte. (09.10.2011)