Červená pustina

Antonioni se nezařadí k mým oblíbeným režisérům, a to i přesto, že tady používá skutečně krásné barvy. Téma mě samo o sobě docela sedělo, ale jeho podání prostě není z těch, které by mě dokázalo upoutat. Nemůžu si pomoct, ale Evropa mi prostě v tomhle období moc nesedí, i když jsou filmy téhle doby hodně uznávány. (14.05.2015)

Vizuálně úchvatný film. Je znát, že je to Antonioniho první barevný film. Režisér jako by se nemohl nabažit té možnosti točit barevně. Dělá to přitom velmi rafinovaně prostřednictví silného a účinného kontrastu, kdy je vše rámující mlžná / smogová / špinavá / průmyslová šeď ideálním pozadím pro výrazné barvy. Ovšem nejen obraz, ale také zvuk v podobě převážně průmyslových zvuků a ruchů je úchvatný. Cosi jako hudební doprovod se ve filmu objeví pouze jednou, ve scéně "pohádky" vyprávěné malému synovi a i zde má tato minimalistická hudební kompozice charakter (v rámci scény) reálného zvuku a ne klasického hudebního doprovodu či podkresu. Samotný příběh je velmi silný a přitom v podstatě prostý. Důraz na postižení lidské osamělosti v moderní společnosti je násoben nejen psychickým onemocněním hlavní hrdinky, ale také téměř nekomentovaným, byť obrazem prakticky neustále přítomným ekologickým rozměrem lidského počínání, které na jedné straně zdůrazňuje zničenost přírody, bezohledné a zcela pragmatické využívání lidských i přírodních zdrojů a straně druhé technické, odosobněné, uměle vytvořené "životní" prostředí v podobě designově velmi progresivně a minimalisticky řešených interiérů. Téměř emblematicky je podána také neschopnost komunikovat naslouchat druhým, zvláště v závěru filmu, kdy hlavní hrdinka stále intenzivněji podléhá svému psychickému onemocnění, ovšem prakticky nikdo nejen není schopen adekvátně reagovat, ale dokonce si toho vůbec nevšimne. Formálně velmi čistý film je, soudě dle zdejších hodnocení, pro řadu lidí poměrně obtížně přijatelný. Přesto si dovolím řadit jej k vrcholům Antonioniho tvorby. Nejen proto, že zde Monica Vitti předvedla jeden ze svých vrcholných hereckých výkonů, ale především pro velmi silnou uměleckou výpověď o aspektech, které v šedesátých letech, narozdíl od dneška plného řečí o ekologii a zelené politice, rozhodně ještě nebyly chápány jako přílišný problém... 10/10 Zajímavé komentáře: MIMIC, dzej dzej, Johny_MH, Numas, guola (21.07.2008)

Žiadna "bella Italia" sa nekoná, no ako vidno, i tak možno nakrútiť krásny film, i keď sa Taliansko mení na odpornú industriálnu krajinu. Táto priemyslom zmasakrovaná mesačná krajina, kde i človek sa transformuje do znepokojujúcej podoby (priatelia pohlcovaní hmlou, resp. smogom) je dokonale anonymná a teda voľne zameniteľná s ktoroukoľvek inou. Človek obdobia neskorej moderny si už v plnej miere uvedomuje daň za pokrok - Antonioni obraz fyzicky chorej krajiny umocňuje psychicky chorou hrdinkou, neprestajnými kvílivými zvukmi (lodí?), alegorickou prítomnosťou lodí a máp ďalekých krajín a hromadou zvláštne štylizovaných záberov (obrovské mračno dymu tryskajúce pod vysokým tlakom démonizuje fabriku ako sopku, hrdinka stojaca pred nekonečným radom bizarných konštrukcií na spôsob bezútešných metafyzických obrazov Giorgia de Chirica...). Veľmi silný film, ale jedna malá hviezdička sa vám v rozľahlej pustatine stratí ľahko. Možno ju niekedy nájdem. PS: Našiel som a pridávam ju. Fascinujúci zážitok. Ten film by sa mal premietať v kostole namiesto omše. (22.06.2005)

Antonioni si vyhrál i s barevným materiálem. Záběry působí velice plasticky, mnohdy se setkáme s obrazem v obraze, například když snímá odlupující se omítku domu, která svou texturou připomíná jiný dům. Syrovost, chladnost a odtažitost, rámování přes polovinu obličeje, nezřetelně vrhané stíny v agonických stavech hlavní hrdinky, symetrie dlažebních kostek kontrastující s rozbitým životem a spousta dalších krásných režijních vychytávek nás provází celým značně depresivním filmem. Modrá bouda v šedivé mlze, v jejímž nitru je opět skryt obraz v obraze, tentokráte v odloupaném červeném nátěru zdí. Tím vším proplouvá Monica Vittiová tentokrát v podobě ledové krásky. (23.11.2020)

První Antonioniho film, co je zajímavý (ne "jen" precizní jako doposud) i vizuálně. Barva tu na rozdíl od tolika jiných režisérů tvořících na přelomu technologií rozhodně svědčí. Krom toho mají postavy konečně pořádné (nějaké) motivace, neštěstí není sesláno z nebe, ale má své příčiny a svůj vývoj. Trochu mě mate sám Antonioni, který chtěl podle svých slov ukázat, že "i průmysl může být krásný", čehož nevím, jestli dosáhl, ale to je poslední problém. Nevadila mi ani absolutní doslovnost - viz poslední metafora s ptáčkem, aby pointu pochopil opravdu úplně každý. Proti tomu, že filmař chce být pochopen, nic nemám. Po Výkřiku a Zvětšeníně další silnější zářez. Jen škoda, že mu předcházely tři ne tak dobré "díly". (28.11.2012)