Červená pustina

Antonioniho depresivní studie ženy, u které musím hodně věcí v životě prožít, abych toto dílo plně docenil a pochopil. Červená pustina je jakási hlavní potrava pro pravé filmové znalce a intelektuály, nikoliv pro pozéry, protože obrazy, výkon krásné a charismatické Monicy Vitti a hlavně filmová řeč jsou výborné. (26.09.2012)

Tento film, stejne jako ostatni z Antonioniho tetralogie citu ma pro divaka jeden zavazny nedostatek - pojednava sice o zajimavych vecech, ma dukladne nastudovanou muzskou i zenskou psychologii a v zobrazovani dusevniho stavu a potazmo chovani postav je naprosto presny, ale je podan takovou fomou, ktera kdekoho (krome masochistu) vetsinou zhruba v druhe pulce filmu odradi. Jako by Antonioni pri nataceni techto filmu zapomnel, ze se na nej nekdy budou divat lidi. Jeho reziserskou zrucnost a napaditost vsak rozhodne nepopiram. (13.04.2006)

Žiadna "bella Italia" sa nekoná, no ako vidno, i tak možno nakrútiť krásny film, i keď sa Taliansko mení na odpornú industriálnu krajinu. Táto priemyslom zmasakrovaná mesačná krajina, kde i človek sa transformuje do znepokojujúcej podoby (priatelia pohlcovaní hmlou, resp. smogom) je dokonale anonymná a teda voľne zameniteľná s ktoroukoľvek inou. Človek obdobia neskorej moderny si už v plnej miere uvedomuje daň za pokrok - Antonioni obraz fyzicky chorej krajiny umocňuje psychicky chorou hrdinkou, neprestajnými kvílivými zvukmi (lodí?), alegorickou prítomnosťou lodí a máp ďalekých krajín a hromadou zvláštne štylizovaných záberov (obrovské mračno dymu tryskajúce pod vysokým tlakom démonizuje fabriku ako sopku, hrdinka stojaca pred nekonečným radom bizarných konštrukcií na spôsob bezútešných metafyzických obrazov Giorgia de Chirica...). Veľmi silný film, ale jedna malá hviezdička sa vám v rozľahlej pustatine stratí ľahko. Možno ju niekedy nájdem. PS: Našiel som a pridávam ju. Fascinujúci zážitok. Ten film by sa mal premietať v kostole namiesto omše. (22.06.2005)

Film, u kterého by se dala napsat spousta věcí o prázdnotě, chladu, strnulosti, tápání v cizotě a nepochopení .. jen kdyby v tomto snímku všechno nepůsobilo tak nevěrohodně. Jako hlavní kámen úrazu tu pociťuji přehrávání Monici Vitti spojené s vložením příběhu do netečných industriálních krajin. Její pojetí role se však podle mého názoru nedalo brát jako vyjádření zoufalství člověka pohlcovaného strnulostí. Vnímala jsem ho spíš jako rušivý, přeexponovaný prvek mající velký vliv na to, že k tomuto filmu jsem zůstala hluchá. (29.09.2009)

Červená pustina je pro mě(!) především ekologickým filmem, o dopadu okolí na psychiku člověka. A komplikovaná hlavní hrdinka (velmi dobře zahraná), která byla vše jen ne duševně v pořádku (chápu, že ji obklopovalo depresivní prostředí, ale jenom to jistě za její stav nemohlo, ona by byla nemocná i v přírodě, jen by měla více sil s tím bojovat), je zároveň největší předností ale i slabinou tohoto snímku. Divák si chvíli myslí, že její duševní rozklad už nabyl míry nejvyšší, aby ho v další scéně překvapila svojí racionalitou. A tak se to střídá jako na houpačce po celý film. I když, pokud můžu soudit po teprve 2 zhlédnutých počinech pana režiséra, s normální ženskou postavou se u něj člověk jen tak nesetká. A když si k tomu přidám fakt, že jsem se prostě a jednoduše chvílemi opravdu nudil, vychází mi z toho pouze lepší průměr. Ale rád bych ochutnal ta vajíčka, jestli je po nich člověk opravdu tak rychle sjetý a nadržený jako osazenstvo v tomto filmu (jestli to ovšem bylo vůbec z nich, že…). (07.06.2013)